Fragile Heart 2.část

4. června 2017 v 20:21 | Naoi |  Fanfikce
'Human hearts are fragile as glass.'



/-/-/-/


Tetsurou nemocný nakonec nebyl, ale Kenma prochladl. Tři dny ležel a skoro nikdo k němu nesměl. Až když Suga uznak za vhodné, že už je na tom dobře, k němu mohl někdo jít.

Jako první u něj byl samozřejmě Tetsurou. Sedl si vedle něj. Oba mlčeli.

,,Děkuju," zašeptal nakonec Kenma.

,,Co tě to vůbec napadlo?"

Menší pokrčil rameny. ,,Myslel jsem, že tam budeš a když jsem zjistil, že ne, zůstal jsem, protože jsem chtěl být sám."

,,Mrzí mě to."

Kenma pokrčil rameny. Nechtěl o tom mluvit. Chtěl mluvit o něčem jiném. Chtěl mu něco říct.

,,Vrátíš se?" zeptal se tiše.

,,Hm? Shouyou se jako Petr Pan hodí mnohem líp."

,,Myslel jsem zpátky. Domů."

,,Cože?! Co to říkáš!"

,,Brzy se vrátím, Kuro."

,,Tam?"

,,Ano."

,,Do toho hnusného světa? Nikdy!" Kenma se odtáhl a pohlédl na něj ublíženě. ,,Myslel jsem, že se tam ani ty nechceš vrátit."

,,Nechtěl jsem, ale rozmyslel jsem si to. Mamince se po mně stýská. A dokážu se jim už postavit. Neublíží mi," pronesl rozhodně, ačkoli věděl, že to není pravda. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Proč se najednou tak moc chtěl vrátit.

Snad to bylo tím, že mluvil se Sugou o domově a rodině.

Nebo to bylo pocitem, že to místo není úplně pro něj. Zamiloval si Zemi Nezemi, ale nechtěl v ní zůstat. Napořád stejný.

,,Vrátit se... A vyrůstat?" Tetsurou si odfrkl. ,,Utečeš? Jako Vendy?" zeptal se pohrdavě.

,,Vendy neutekla, chtěla dospět. To jen Petr to nepochopil."

,,Aha, takže teď jsem hloupý, mizerný Petr?!"

Kenma nešťastně zavrtěl hlavou. ,,To není pra-"

,,Nemluv," přerušil ho chladně.

Menší pokývl hlavou a mlčky se vydal pryč. Prosmýkl se kolem ostatních, kteri stáli za dveřmi, a aniž by na to něco řekl a odešel do jiného pokoje.

Tetsurou zůstal chvíli sedět na zemi, než se naštvaně zvedl a odešel.


/-/-/-/


Když přišel druhý den, Kenmu nikde neviděl. ,,Zase se někde toulá? Někdo by mu měl říct, že by se neměl toulat tam nezodpovědně."

,,Kenma už tu není," špitl Shouyou.

,,Co tím myslíš?"

,,Vrátil se... zpátky."

,,Aha," pronesl po chvíli, co se zarazil. Odfrkl si, popadl kabát a klobouk, otočil se ke všem zády a vydal se pryč.

,,Myslel jsem, že mu na něm záleží. Na nás. Ale asi nic..." zamumlal Tanaka zklamaně. Nikdo na to nic neřekl. Všichni se tvářili sklesle, ale nepromluvili. I Suga se nakonec otočil a vydal se chystat jídlo. Potřeboval se nějak zabavit, aby nemyslel na Tetsura, který s klidem odešel, jako by s ním Kenmův odchod nic nedělal.

Tetsurou šel. Nezastavoval se ani ve chvíli, kdy mu došlo, že není, kam jde. Pokračoval.

Zastavil se až ve chvíli, kdy si byl celkem jistý, že je daleko od všech. Podlomila se mu kolena a skončil na zemi.

Proč jsi odešel?! Už tě nikdy neuvidím...


/-/-/-/


Kenma zavřel oči a užíval si toho úžasného pocitu. Věděl, že letí naposledy a slíbil si, že na ten pocit nikdy nezapomene.

,,Upřímně obdivuju, že ses rozhodl vrátit. Já bych to nezvládl," ozval se najednou Shouyou tiše.

,,A proč neřekneš Kageyamovi?" zeptal se černovlasý prostě.

Shouyův obličej získal okamžitě červený nádech. ,,C-co to říkáš?" vysoukal ze sebe. ,,Hele, už jsme skoro tam," změnil raději rychle téma.

Kenma pohlédl na přibližující se zemi a zaplavila ho úzkost. Shouyou se lekl, když prudčeji klesli a zalapal po dechu. Rychle se uklidnil, aby znovu zvolnili. Omluvil se, že ho vylekal.

Kenma se dotkl země a trhl sebou při dotyku bosé nohy a asfaltu. Úplně si zvykl na trávu, prales a moře, že mu byla moderní cesta cizí. Nelíbilo se mu to. Nejraději by se vrátil, ale cítil, že už nemůže couvnout. Nechtěl už dál před vším utíkat.

Pohlédl na Shouyu, který ho mezitím pustil a ustoupil dozadu. ,,Tak já už půjdu," zamumlal a zamrkal, aby zahnal slzy deroucí se mu do očí.

,,Děkuju." Kenma ho objal a musel na chvíli zadržet dech, aby se neroztřásl a nerozplakal. ,,Byly to nejlepší dny v mém životě."

Shouyou se odtáhl a usmál. Usmíval se, i když se mu z očí vyřinuly slzy a musel popotáhnout. ,,Budeš mi chybět."

Ty mě taky. ,,Řekni ostatním, ať si o mně nedělají starosti."

Přikývl, setřel si slzy a vznesl se do vzduchu.

A řekni Kurovi- Nedovolil si ani dokončit myšlenku. Ne. Bude lepší nic Kurovi nevzkazovat. Bude to tak lepší.

Otočil se a vydal se po známé a cizí cestě zároveň. Sykl pokaždé, když šlápl na kámen, ale nezastavil se, pokračoval dál, dokud před sebou neměl známý dům. Zastavil se před chodníčkem vedoucí přes zahradu a zíral před sebe.

Před domem stála jeho maminka a se zoufalým výrazem mluvila s nějakým mužem. Bylo poznat, že sotva zadržuje slzy. Vypadala unaveně s kruhy pod očima. Najednou se zarazila a pohlédla na druhý konec zahrady s malou nadějí v očích.

Když spatřila Kenmu a pohlédla mu do očí, všechno se v něm zlomilo a rozběhl se k ní. Běžela mu naproti a vzala ho do náruče. ,,Mami!" Držela ho v pevném objetí a plakala.

Kenma na tváři ucítil slzy. Uvědomil si, že jsou jeho. Držel se jí jako klíště a plakal. Radostí, že zase vidí maminku. Strachem, že ho kluci zase budou bít a smát se mu. Bolestí, že už neuvidí Kura.

Plakal ještě dlouho po tom, co ho vzala do domu.


/-/-/-/


Ležel ve vaně a nechal se umývat. Se zavřenýma očima. Sevřel ruce v pěst, když si vybavil Shouyu a ostatní. Když si vybavil Kura a poslední slova, která si řekli.

Začal znovu plakat a rukama si sevřel hruď. Bolela ho. Chtěl, aby bolest přestala, ale nestalo se. Neustala ani po několika dnech. Odhodlaně přetrvávala. Ustal jen jeho pláč.

Naučil se s bolestí nějak vycházet a došlo mu, že se vrátil k tomu, z čeho utekl.

Ale přece jen se něco změnilo.

Maminka ho nenutila vycházet z domu, když se na to necítil. A kluci už mu dali pokoj.

Všechno by bylo konečně perfektní. Kdyby...

////

,,Kenmo, máme tu nové sousedy, co kdyby si šel se mnou je přivítat?"

Černovlasý vzhlédl, přitiskl si k hrudi hru, schoulil se a vrtěl hlavou.

Měl bys jít ven, řekla by mu nejraději, ale nechtěla na něj tlačit. Věděla, že bude nejlepší ho nechat o samotě. Zvlášť když to nebylo zas tak dlouho od chvíle, co se vrátil.

,,Tak já půjdu, ano?" políbila ho do vlasů a vydala se pryč. Než za sebou zavřela, uslyšela tiché 'děkuju'. Usmála se. Nemohla slovy ani vyjádřit, jak byla ráda, že se jí vrátil.

Nehodlala o něj znovu přijít.

Kenma počkal, až uslyší klapnutí vchodových dveří, schoval hru do kapsy a vydal se ven.

Šel si sednout do parku kousek od domu. Bylo to jediné místo, které mu připomínalo Zemi Nezemi.


/-/-/-/


Nechtěla Kenmu nechávat samotného, ale počítala s tím, že bude hrát hru, nebo usne.

Prošla zahradou k vedlejšími domu.

Zjistila, že nová rodina, která se hned vedle nich nastěhovala, má tři členy. Rodiče a jejich syna, jen o rok staršího než Kenma.

,,Víte, syn před časem zmizel. Když se vrátil, říkali jsme si, že by nám všem prospěla změna. Tak jsme se přestěhovali."

,,Taky mám syna. Je dost plachý a nevychází s ostatními dětmi. Před měsícem zmizel a není to tak dávno, co se vrátil. Možná by si rozuměli."

Znělo to skvěle, až na to, že když syna zavolala, odpovědí jí bylo akorát ticho.

,,Zlato, kde je Tetsurou?"

,,Myslel jsem, že je s tebou."

Obě ženy na sebe se zděšením pohlédly a vydaly se hledat své děti. Kenmova matka za chvíli přiběhla zpět, sotva zadržovala slzy. ,,Kenma je pryč."

,,Tetsurou taky."


/-/-/-/


Kenma měl štěstí, nikdo kolem nebyl. Setřel si slzy, které mu stekly po tváři a rozechvěle začal tiše zpívat.

Tetsurou se rozběhl pryč od domu, neměl tušení, kam běží. Hnalo ho ale to, že potřeboval na chvíli zmizet. Být sám.

Vběhl do jakéhosi parku a zastavil se. Připomněl mu ostrov. A pak uslyšel někoho zpívat. Vydal se za tichým hlasem. Asi metr před ním v trávě zády k němu seděl kluk.

I am a lost boy from Neverland,
usualy hanging out with Peter Pan
and when we're bored we play in the woods
always on the run from Captain Hook.
Run, run lost boy they say to me.
Away from all the reality.

Tetsurou tu píseň poznával a taky poznal hlas, který ji zpíval. Popošel k němu blíž a pokračoval za něj.

Peter Pan that's what they call me
I promise that you'll never be lonely
Peter Pan that's what they call me
I promise that you'll never be lonely

Kenma se otočil a zíral na něj než rozechvěle dokončil poslední část písně.

Neverland is home to lost boys like me
and lost boys like me are free.
Neverland is home to lost boys like me
and lost boys like me are free.

Tetsurou si mlčky sedl vedle něj. Šťastný, že ho vidí. Chtěl něco říct, ale nedostal k tomu šanci.

,,Kenmo!"

,,Tetsurou!"

Ozvaly se zároveň dva zoufalé hlasy. Oba se otočili.

,,Kenmo, proč nejsi doma?!"

,,Co tu děláš, Tetsurou?!"

Oba sklopili pohled k zemi. ,,Promiň, mami," ozvalo se od obou.

Obě ženy na sebe pohlédly. Spadl jim kámen ze srdce, že jsou v pořádku. ,,No, aspoň se poznali," pronesla Kenmova matka na odlehčení.

Menší vzhlédl. ,,Mami, tenhle kluk mi pomohl, když jsem se předtím ztratil."

Obě pohlédly na Tetsura. ,,Kenma mi pomohl se vrátit."

/-/-/-/

Tetsurou ležel na posteli vedle Kenmy, který hrál novou hru, takže byl zrovna na druhém místě jeho zájmu.

Usmál se a pohladil ho po vlasech.

,,Co je?"

,,Jen jsem přemýšlel. Měl jsem štěstí, že jsem tě tenkrát nechal unést." Kenma mu věnoval letmý skeptický pohled.

,,Štěstí?"

,,Jo," usmál se, lehl si k němu blíž a políbil ho jemně do vlasů. ,,Miluju tě," zašeptal.

Kenma přestal hrát a pohlédl na něj. Povzdychl si, odložil hru a přitulil se k němu. Já mám štěstí. ,,Taky tě miluju," špitl. ,,Občas přemýšlím..." ozval se po pár minutách ticha, ,,jaké by to bylo, kdybychom tak zůstali. A jak se mají ostatní. Myslíš, že se rozhodli zůstat?"

,,Těžko říct. Ale taky nad tím občas přemýšlím." Nastalo ticho, kdy byli oba ponořeni do svých myšlenek. ,,Chtěl by ses tam vrátit?"

,,Um, občas," přikývl. ,,A ty?"

,,Chybí mi to, ale už asi ne. Nevím."

Kenma přikývl. Bylo to poprvé po několika letech, kdy o tom začali mluvit. A podvědomě oba vycítili, že pravděpodobně asi taky naposledy. Jako takové uzavření, tečka za tou dobou. Nemělo cenu nad tím přemýšlet. Rozhodli se vrátit a už byli skoro dospělí. Teď se museli definitivně srovnat s realitou a s tím, co si zvolili.

,,No, jednu nespornou výhodu to, že jsme tu, má," pronesl ještě Tetsurou. ,,Zůstat pořád seklý v devíti letech... nemohli bychom spolu dělat některé věci... Ačkoli si vzpomínám, že jsi mi jednou zíral na hruď," pronesl samolibě.

Kenma zrudl. ,,To jsem určitě neudělal."

,,Ale udělal."

,,Neudělal."

,,Udělal."

,,Ne."

Tetsurou se usmál. Takhle je to fajn.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama