Když pláč nepomáhá

5. května 2017 v 19:17 | SilentScream |  Something like diary
Ani nevím, proč jsem to sem už dávno nedala:o Našla jsem dneska tenhle článek dneska v poznámkách v mobilu, psala jsem to někdy začátkem dubna...




Ani nevím proč se to stalo, ale v pondělí jsem se sesypala. Jo, bylo toho hodně, ale vím, že to ten důvod nebyl. Věděla jsem, že písemky nějak zvládnu. Prostě to najednou přišlo.
Nějaký vyloženě negativní pocit si nevybavuju. Spíše to byl tlak.
Tlak v hrudi.
Bylo před biolou, tak jsem si říkala, že jak dopíšu písemku, půjdu na záchod a tak se uklidním. Což jsem taky udělala. Ale klid nebyl.
Zůstala jsem opřená o topení nějakou dobu a soustředila se na dýchání, aby se mi ustálilo a buďto jsem se uklidnila, nebo rozbrečela.
Pak mi došlo, že brečet nemůžu. To bych tam musela strávit několik dalších minut, což by bylo dobré a učitelka by ta mnou někoho poslala. Tak jsem se jen zaměřila na dýchání.
Když jsem se vrátila do třídy, bylo jasné, že to nepomohlo.
Problém na naší škole je ten, že je malá a není tam žádný kout nebo místečko, kam byste se mohli zašít a v klidu si pobrečet.
Tak jsem si sedla do své lavice. Položila ruce na stůl, na ně do položila hlavu a už to jelo.
Hyperventilace, nepravidelný dech, mírný třas a nakonec i pláč. Dokonale skryto před zraky ostatních hradbou z rukou.
Marně jsem se snažila zklidnit dech a nebrečel, ale k ničemu to nevedlo. A tak, abych své myšlenky aspoň trochu usměrnila, pozornost přesunula na jinou bolest a soustředila se co nejvíce na dechu, jsem seděla s hlavou položenou na lavici, obklopenou pažemi a zubama svírala kůži kolem zápěstí.
(Zůstaly mi tam dva červené otisky, které naštěstí přes noc úplně zmizely.)
Zazvonilo má přestávku a Naoi si oddychla, že se třída vyprázdnila, ale pořád tam bylo moc lidí. A já nemohla jen tak zvednout hlavu, vytáhnout si z bundy nebo tašky kapesník a v klidu se vysmrkat. To už by si někdo všiml.
Well, nějak se mi to povedlo a nikdo nic.
(Ten skvělý pocit, když začnete oceňovat to, že vám nikdo ve třídě skoro nikdy nevěnuje pozornost.)
Problém ale byl, že ani po pláči jsem se necítila líp.
Zvedla jsem se, doplížila se ke gauči vzadu ve třídě a lehla si. Vedle mě seděla jen spolužačka, která ví, jak na tom sem. Dala pryč papíry, až mám prostor a nechala mě se bez zbytečných otázek v klidu vybrečet.
A ani to nepomohlo. Mé jediné řešení, které do té doby vždycky fungovalo, najednou zradilo.
Myslím, že jsem ještě jednou brečela, jo, možná dvakrát. Pak jsem se musela uklidnit, protože začala hodina a písemka.

Od pondělka mi není dobře. Bolí mě břicho, jsem vyčerpaná, nemám na nic náladu a chci si někam zalízt a v klidu umřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama