Only with you...

16. března 2017 v 0:01 | Naoi |  Fanfikce
Pár: Kuroo Tetsurou x Kozume Kenma
Žánr: shounen-ai, ze života
Tags: fanfiction, emotional hurt / comfort, angst, anxiety, friendship, friends to lovers, first kiss, boys in love, soumates
Počet slov: 5 227
Věnováno: Mayo-chan (Všechno nejlepší!!)























Zahnul za roh. Oh, Kuro! Chtěl se za ním rozběhnout, ale zastavil se, když si všiml jakési dívky, která k němu zrovna došla.
Usmívali se na sebe. Dívka mu něco pošeptala a on spokojeně pokývl hlavou.
Něco odpověděl, sklonil se k ní a políbil ji na tvář.
Zasmála se a oba se vydali pryč.
Kenma zůstal stát na místě a díval se za odcházející dvojicí.
Opřel se o stěnu. Cítil se, jakoby z něj najednou vyprchala veškerá energie, cítil se slabý a musel se přinutit jít domů, aby si mohl sednout a odpočívat.
Jistě, co jsem si myslel...?

Seděl na pohovce, hrál své oblíbené hry, ale nedokázal se soustředit. V hlavě měl tu dívku.
Jak je možné, že ho tak snadno rozesmála? Vypadal, že se v její blízkosti cítí uvolněně. Smál se. Proč ho nedokážu taky tak rozesmát?Nejsem pro něj přece jen přítěž? Nejspíš. Jen mi to po všech těch letech nechce říct. Zvlášť abych pak nepřestal hrát volejbal.
Kenma podvědomě věděl, že to není pravda, ale nemohl si pomoct. Všechny ty myšlenky na něj útočily že všech stran.
Zkusil se zhluboka nadechnout, aby alespoň trochu zmírnil pocit, že nemůže dýchat a že na něj padá celý svět.
Klid. Nádech, výdech.
Kenmo... Kenmo! Vnímej mě!
Hlavou mu projela vzpomínka na to, když měl jednou panický záchvat.
Když se sesunul po zdi na zem a lapal po dechu, Kuro na něj volal, snažil se ho uklidnit. A když to nepomohlo, dal mu facku.
Vnímej mě! Zakřičel tenkrát. Tak jo, uklidni se. Počítej se mnou. Nádech - 1, 2, 3, 4,...
Kenma poklepal prsty na podlahu. Znamení, že už nemůže.
Kuro přikývl. Výdech - 1, 2, 3, 4.
Znovu to zopakoval, ale už do šesti. A naposledy konečně do osmi
Výdech - 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.
Skvěle. Ještě jednou, ano?
Kenma přikývl. Tentokrát tu s ním nebyl, ale vzpomínka na to, jak mu předtím pomohl, stačila.
Osm.
S úlevou zjistil, že je klidnější. Ale taky vyčerpaný.
Opřel hlavu o opěradlo a zavřel oči.
Kuro u něj ten den zůstal a hlídal, jestli je v pořádku, vzpomněl si.
Když na chvilku zavřu oči... Jen na malou chvíli... pomyslel si a propadl se do hlubokého spánku.

Probudil se vzbudil do naprosté tmy a v první moment se vyděsil, co se stalo. Natáhl se pro mobil a zjistil, že je skoro půlnoc.
Povzdychl si.
Rozsvítil, vydal se pro sešity a když se s nimi zvelebil znovu na gauči, začal se poprvé po dlouhé době sám učit.
Kuro teď má jistě jiné starosti než mou neschopnost. Bude lepší, když mu jich pár uberu.

Vyčerpaně si položit hlavu na lavici a zavřel oči, že bude spát, když ucítil poklepání na rameni.
Hm...?
,,Dobré ránko." Kuroo se usmál od ucha k uchu. ,,Hele, vsadím se, že ses zase neučil, co?" začal laškovně, ale pak se dobrosrdečně usmál. ,,Vysvětlím ti to."
Kenma od něj odtrhl pohled. ,,Vlastně jsem se učil," zamumlal. Otočil hlavu na druhou stranu, pryč od něj a znovu se uložil ke spánku.
Wow. No to mě podrž, pomyslel si překvapeně Tetsurou.
,,Copak? Někoho jsi potkal? Seznámil se s někým?"
Ale Kenma neodpovídal, usnul.
Vysoký bloker se pousmál. Ať už za to mohlo cokoli, Kenma nebyl ve stavu, kdy by udržel oči otevřené a pozornost a pravděpodobně neměl ani náladu.
Odešel do své třídy a sedl si sednout na své místo. Před odchodem nezapomněl klukovi sedícím za Kenmou říct, aby ho v hodině, ve které mají psát. Jinak ať ho nechá spát, pokud ho učitelé nechají. O což se moc nebál.
Učitelům už to nijak zvlášť nevadilo a pokud ano, nedávali to najevo. Nechávali ho. Většina z nich byla ohleduplná a chápala, že pro něj to taky není nic lehkého.
Nutno podotknout, že to bylo až po tom, co to dostali písemně. Tetsurou se opřel o opěradlo, zavřel oči a na chvíli zapomínal na den, kdy měl jít Kenma s oním papírem za třídním. Musel jít s ním, jinak by to nezvládl.
Jakmile to byli za ním, vydal se rychle od jeho kabinetu pryč, téměř utíkal. Tetsurou mu málem nestačil.
Při té vzpomínce se usmál. Úsměv mu ale téměř okamžitě zmrzl na tváři. Zazvonilo. Nespokojeně mlaskl.
Nemohl se dočkat odpoledního tréninku. Byl sice navíc, ale byl odhodlaný na něj Kenmu dotáhnout. Alespoň přijde na jiné myšlenky.


Netrvalo dlouho, než Kenma svůj pokus o učení bez pomoci vzal.
Kuroo vytáhl z lednice chlazený nápoj a vrátil se do pokoje. Kenma seděl s hlavou položenou na stole a vypadal, že spí.
,,Na," podal mu nápoj. ,,Ať se ti nepřehřeje mozek." Usmál se.
Jeho kamarád vyčerpaně zvedl hlavu a pohlédl na nabízený předmět. Vděčně ho přijal a napil se.
Tetsurou si sedl za stůl naproti němu a prohlížel si popsané papíry.
,,Rozumíš tomu, nebo to chceš ještě nějak vysvětlit?" zeptal se a pohlédl na něj.
Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou. Kenma se znovu napil a pak promluvil. ,,Chápu to."
,,Ty jo. Jsem tak dobrej. Měl bych se dát na učitelskou kariéru," zasmál se vyšší a rukou se udeřil do hrudi, aby dal najevo, jak je na sebe pyšný.
,,Um," přikývl Kenma vážně.
,,Jen jsem si dělal srandu." Bloker nasadil zděšený pohled. Dělat učitele, bylo to poslední, co chtěl.
Kenma se zamyslel. ,,Je pro mě těžké se ve škole celou dobu soustředit a snažit se to chápat, ale když mi to vysvětluješ, jsem schopný tě vnímat a rozumím tomu..." Mluvil tiše, ale věděl, že ho Kuro uslyší. Bloker se pousmál. Natáhl ruku a pocuchal mu lehce vlasy. Věděl, jakým výrazem ho za to obdaruje, ale to mu nevadilo.
Byl to jeho způsob, jak mu neverbálně sdělit, že je šťastný.
Vždycky mu pomáhal s učením. Kenma díky tomu neproletěl u jediného testu. S vědomím, že mu nějak pomáhá, se cítil skvěle.


Tetsurou se rozhlédl po tělocvičně. ,,Jsou tu všichni?" zeptal se nahlas.
,,Chybí Kozume," ozval se někdo.
Bylo mu jedno, kdo promluvil, ale co řekl. Rozhlédl se, ale nikde ho neviděl. Kenma tam nebyl. Povzdychl si.
,,Tak fajn, na rozehřání si všichni dají..." Nevnímal, co říkal, což ho nijak netrápilo vzhledem k tomu, že byl zvyklý dokončovat věty podvědomě. Rychle napsal zprávu a odeslal ji.
Kde jsi?
Odložil mobil a vydal se za ostatními. Nedělal si o něj příliš starosti, dokud se nezačal blížit konec tréninku a on stále nikde. Ani na zprávu mu neodpověděl.
,,Asi jenom zaspal." Snažil se znít, jako by o nic nešlo. Čas od času se to stalo.
,,Čekal bych, že přijde s tebou. Nešel jsi ho vyzvednout?" zeptal se zvědavě Yaku.
,,Neměli jsme ranní trénink," pokrčil rameny a otočil se k němu zády.
,,Netvař se tak, trénink je za chvíli u konce." Zamyslel se. ,,Nech úklid na nás a běž za ním," usmál se.
Bloker se vděčně pousmál. ,,Dí-" Ani ze sebe nestačil dostat slovo, když schytal ránu.
Tak padej, říkal mu menší pohledem.
Tetsurou si promnul rameno a vydal se pryč. Se svou výškou na to nevypadá, ale má sílu, pomyslel si. Popadl mobil, zkontroloval, jestli nemá nové zprávy a rozběhl se k šatnám.
Nechtěl ztratit ani minutu.

Kenma se malátně posadil a vyčerpaně pohlédl na budík. S hrůzou zjistil, že zaspal. Trénink začal před dvaceti minutami.
Kuro se bude zlobit. Dneska jsme měli hrát menší zápas.
Povzdychl si a rychle vstal. Zamotala se mu hlava, ale jakmile získal rovnováhu, okamžitě se rozběhl po schodech do přízemí.
V kuchyni našel vzkaz. Zběžně ho přečetl, popadl svačinu a rychle se vydal pro věci.
Chytl se za hlavu. Bolela ho. Cítil se trochu malátný a rozpálený. Že by to nebylo jen vyčerpáním...? pomyslel si překvapeně. Proto jsem si včera neměřil teplotu. Rukou se zapřel o stěnu a zachvěl se.
Cítím se hrozně. Potřebuju to říct Kurovi... Rozechvěle odemkl mobil a chtěl napsat zprávu. Zatmělo se mu před očima a zhroutil se na zem.
Je příjemně studená... pomyslel si a zavřel oči.
~
Tetsurou nejprve šel jen trochu rychleji, pak přidal do kroku a nakonec běžel.
Žádná zpráva.
Doběhl ke dveřím a zkusil je otevřít, ačkoli nečekal, že by se mu to vážně povedlo. Než nad tím, že je odemčeno, mohl více přemýšlet, zarazil ho pohled na Kenmu ležícího na zemi.
Zavřel za sebou a vrhl se k němu. Volal na něj jménem, ale bez odezvy.
~
Začal vnímat okolí. Věděl, že se probudil a měl by zjistit, kolik je hodin, ale nemohl se přinutit otevřít oči.
Chtěl se znovu propadnout do spánku, ale už se mu to nepovedlo. Zaujal ho zvuk tekoucí vody.
Rozmrzele otevřel oči. A začal vnímat víc věcí.
Na čele měl cosi chladného, ležel na gauči zakrytý dekou, bylo mu horko a u dřezu stál Kuro.
,,Hm...?" Položil si ruku na čelo a opatrně se posadil. ,,Kuro...?"
Tetsurou okamžitě zanechal činnosti a vydal se k němu. Než se Kenma stačil třeba jen nadechnout, už byl u něj. Klečel u něj a pevně ho svíral v objetí.
Po chvíli se odtáhl, ale držel ho za paže. ,,Když ti není dobře, tak mi dej vědět, že ti není dobře!"
Ke Kenmově překvapení sklonil hlavu a třásl se. ,,Měl jsem o tebe strach." Uvolnil sevření na pažích a položil mu hlavu do klína. ,,Neozýval ses mi, pak jsem tě našel ležet na zemi a nikdo jiný nebyl doma."
Tetsurou zůstal klečet s hlavou položenou na jeho nohách bez hnutí. Počkal, až mu bude srdce bušit zase pomalu, tak jak má.
,,Omlouvám se," zamumlal Kenma.
Zhluboka se nadechl, odkašlal si a vstal. ,,No, naštěstí to asi není nic vážného. Máš jen horečku. A neuhodil ses nijak silně do hlavy."
Vrátil se k tomu, co předtím dělal. Dokrájel ovoce a vrátil se s plnou miskou ke gauči. ,,Tvoje mamka by se měla brzy vrátit," poznamenal tiše. ,,Asi už půjdu..." Položil misku na stůl, aby na ni Kenma dosáhl a vydal se pryč.
Kenma zoufale natáhl ruku a chytil ho za rukáv mikiny. ,,Kuro."
Jmenovaný se překvapeně otočil. ,,Prosím, zůstaň," zašeptal slabě a znovu si lehl.
Tetsurou se pousmál. Vrátil se k němu a sedl si na zem, kde zůstal, dokud Kenma neusnul.
Ještě nějakou dobu pak zůstal. Mlčky ho pozoroval, jak spí. Nemohl si pomoct, když ho tak viděl a natáhl se k němu, políbil ho do vlasů a jemně ho pohladil po tváři. Chtěl to udělat pokaždé, když Kenma spal. A jindy se k tomu neodvážil. Nechtěl ho vylekat. Ani nevěděl, jak by na to reagoval.
Povzdychl si. Vstal, aby mu vyměnil obklad, když se domů vrátila Kenmova máma. ,,Tetsurou-kun, děkuju, že ses o něj postaral," vydechla s úlevou hned jakmile ho uviděla. ,,Nechceš zůstat na večeři?"
Zavřel hlavou. ,,Ne, už bych měl jít."
,,Jak bych ti jen poděkovala."
Tetsurou se jen usmál. ,,Stačí, když mi dáte vědět, až mu bude líp."

Vracel se ze školy, když se rozhodl stavit se nejprve za Kenmou. Stejně ho nečekalo nic jiného než učení a toho už měl upřímně dost.
,,Tak jak ti je?"
Kenma unaveně otevřel oči. ,,Kuro..."
,,Jop, zase já," usmál se. ,, Čekals někoho jiného?"
Odpovědi se nedočkal. Místo toho se jeho kamarád beze slova zvedl a vydal se pryč, ignorujíc ho.
Tetsurou se za ním překvapeně ohlédl. Co mu přelítlo přes nos? podivil se a raději se za ním rychle vydal, ať si neublíží. Přece jen, vypadal, že je trochu mimo.
,,Hele, kam si myslíš, že jdeš? Zpátky do postele," zastavil ho u dveří a chtěl ho odnést zpátky do peřin, ale Kenma ho odstrčil.
Ne. To ne. Už zase? Kurovi se sevřel žaludek. Přestaň mě od sebe odstrkovat. Cokoli se děje, jsem tu pro tebe.
Chtěl mu to říct a obejmout ho, ale ani jedno mu nevyšlo.
,,Nech mě být, Tetsurou." Prosmýkl se kolem něj a vydal se pryč.
Netušil, co ho vyvedlo z míry víc, jestli to že mu dává najevo, aby odešel, nebo že se naštval dostatečně na to, aby mu řekl jménem.
Ráznými kroky k němu došel a uvěznil ho mezi nataženými pažemi, jak se rukama upřel o zeď.
Kenma na něj vyjeveně zíral. Nic takového nečekal a netušil, jak na situace reagovat. ,,Kuro." Věnoval mu zoufalý pohled. ,,Nech mě, prosím. Nechci říct nebo udělat něco, čeho bych pak litoval." Otočil hlavu na stranu a zaměřil se pohledem na zeď ve snaze zamezit dotěrným myšlenkám, kterých měl plnou hlavu. Nechtěl je znenadání na něj vychrlit, ačkoli přesně k tomu situace směřovala.
,,Až mi řekneš, co se děje," nedal se. Věděl, že je mu to nepříjemné, ale taky věděl, že pokud to v sobě bude dusit, bude to akorát horší.
Kenma se zapřel o stěnu, aby neskončil na zemi, když cítil, že se mu podlamují kolena.
Tetsurou ho chytl a odnesl do postele. Zakryl ho a vydal se k odchodu.
,,Kdo je ta holka...?" ozvala se najednou tichá otázka.
,,Hm?" Otočil se k němu.
,,Ta holka se kterou jsi předtím byl. Dlouhý tmavý vlasy, hnědý oči, štíhlá..." Kenma zjistil, že si na ní vybavuje každou maličkost, jako by ho myšlenky chtěly mučit tak, aby se zabýval tím, jak je dokonalá a on je jen... Kluk s úzkostmi.
Kuroo se zasmál. ,,Tohle tě celou dobu trápilo?" Sedl si k němu na postel. ,,Jestli se bojíš, že kvůli holce nechám našeho přátelství... Ani to tak vůbec není." Povzdychl si. ,,Mělo to být tajemství."
Kenma ho mlčky pozoroval.
,,Blíží se tvoje narozeniny, ne? No a ona je sestra majitele obchodu s hrami. Chtěl jsem ti jednu koupit, tu o které ses posledně zmínil, že se nedá sehnat. No a jí se to povedlo." Tetsurou se cítil, jako by vysvětloval, že nikoho nepodváděl.
Kenma se prudce nadechl. ,,Promiň. Choval jsem se jako idiot..." zamumlal. Cítil se najednou naprosto vyčerpaný. Víčka měl těžká a usínal.
Vnímal, že Kuro něco řekl, ale už nevěděl co.
Tetsurou se pousmál. Pohladil ho po vlasech. Zdálo se mi to, nebo- Ne, to je blbost. Asi si jen něco domýšlím. Přece by na ni nežárlil. Určitě se jen bál, abych ho nezačal přehlížet.


Kenma ležel na posteli na břiše a hrál nějakou hru.
Tetsurou se usmál. Stál opřený o rám dveří. ,,Vidím, že už ti je dobře." Zasmál se.
Kenma sebou trhl a pohlédl jeho směrem. ,,Kuro."
Jmenovaný k němu došel, pousmál se a vzal mu hru z ruky.
,,Co-?" natáhl se pro ni, ale nedosáhl dostatečně daleko. Odfrkl si a plácl sebou na postel. Neměl náladu se s Kurem přetahovat.
,,Vzdal si to?"
Kenma pokrčil rameny. Posledních pár dní už mu bylo lépe a bylo jasné, že se brzy bude muset vrátit do školy. Už jen z pomyšlení na to cítil úzkost. A to ho vyčerpávalo.
Tetsurou se usmál, sedl si na kraj postele a mlčky si ho prohlížel. ,,Něco pro tebe mám, ale nedám ti to dřív než vylezeš z postele, neoblečeš se a nepůjdeš se se mnou projít."
Kenma mu chtěl říct, že nikam nejde, ale pak uviděl něco, co ho přimělo si to rozmyslet. ,,T-tys ji vážně sehnal." Nemohl tomu uvěřit. Zíral na hru, ještě zabalenou.
,,Jop. Takže...?"
,,Dej mi chvilku," řekl, zatímco už se hrabal z postele. Ze skříně něco vytáhl a chystal se převléct, když se zarazil. ,,Kuro..."
Jmenované zavrtěl hlavou, aby se z myšlenek mimo vrátil zpátky. ,,Co je? Snad se přede mnou nestydíš? Víš, kolikrát už jsem tě viděl nahého?"
Kenmův obličej získal jasný červený nádech. Normálně se před Kurem nestyděl. Ale byl dlouho jen v pokoji, nevylezl ani pořádně z postele a cítil se trochu neohrabaný. Nechtěl, aby ho viděl nahého takhle.
Věděl, že je to hloupost, proto se snažil na nic nemyslet a rychle se převlékl.
Tetsurou se snažil dělat, že ho převlékání kamaráda nezajímá, ale koutkem oka ho sledoval.
Byl bílí jako stěna. Což byl i normálně, ale tentokrát i stěna za ním vynikala. Bylo poznat, že dlouho nebyl venku. Byl čas to změnit.
,,Připravený?"

Procházeli se parkem. Kenmu pak začaly zrazovat nohy a potřeboval si sednout na lavičku, kde zůstali.
Tetsurou seděl vedle něj a díval se jaksi před sebe. ,,Ty, Kenmo..."
,,Hm...?"
Černovlasý bloker najednou nevěděl, co říct. Byl podzim, krátil se jeho čas a přitom toho bylo tolik kolik toho ještě chtěl udělat. Zejména chtěl vyřešit jednu záležitost. ,,Co ke mně cítíš?" odvážil se zeptat nakonec.
Jeho společník, otázkou naprosto vykolejený, přemýšlel, co má dělat. ,, Jsi můj nejlepší přítel, Kuro. Zvládnu se s tebou bez problému bavit, známe se dlouho..." Tak dlouho a přitom jsme se o tomhle nikdy nebavili...
Upřel pohled na své ruce. ,,Chtěl bych být s Kurem," zašeptal.
Pohlédl na něj. ,,Co tím myslíš?"
,,Nechci o tebe přijít, být bez tebe. Potřebuju tě."
Černovlasý si povzdechl. Doufal jsem... Doufal jsem, že třeba ke mně něco cítí.
,,Chci..." odvážil se tiše pokračovat. ,,Chci, aby tu Kuro se mnou vždycky byl." Chci, aby mě objal, políbil mě do vlasů, možná na rty... Chci...
Chci s tebou být... pomyslel si Kuro. Ne jako s kamarádem...
...ale jako s přítelem. Kuro... Chtěl bych ti toho tolik říct...
...ale bojím se, jak zareaguješ. Že to nebudeš cítit stejně.
Nastalo mezi nimi naprosté ticho. Nemluvili, jen se nechali unášet svými myšlenkami, aniž věděli, na co myslí ten druhý.
,,Tak jo," ozval se nakonec Tetsurou. ,,Je čas se vrátit, potřebuješ ještě odpočívat, až si při síle, až se vrátíš do školy. Tým tě potřebuje."
Vstal. Kenma se však ani nepohl, zůstal sedět. ,,A co ty?"
,,Hm?" černovlasý bloker se překvapeně otočil.
,,Co ke mně cítíš ty...?" Dalo mu značkou práci tu otázku vyslovit.
Kuroo zůstal stát s otevřenou pusou. Co mám říct? ,,Jsi můj best depressed buddie," zasmál se nervózně.
,,Nemám deprese..."
,,Víš, jak to myslím. Já..." polkl.
Kenma ho takhle snad nikdy neviděl. Už už si začal vyčítat, že se vůbec ptal.
,,Rád ti pomáhám. Jsi cenným hráčem v našem týmu. Ale na tom nezáleží. Na ničem z toho. Pro mě jsi... důležitější než volejbal."
Nastalo ticho.
Kenma se mlčky zvedl, došel k němu a vytáhl mu z kapsy hru, kterou mu koupil k narozeninám.
,,Co-?" Tetsurou na něj hleděl.
,,Říkal jsi, že když vylezu ven, dáš mi ji. A já vylezl," řekl a pokrčil rameny. Chtěl se vydat zpátky domů, ale Kuro pořád stál na místě. Vrátil se k němu a vzal ho za ruku. ,,Je to otravné, protože nemůžu hrát jednou rukou..." Ale za tohle to stojí. ,,Ale alespoň můžu držet Kura," dodal tiše.
Oficiálně se v jejich vztahu nic nezměnilo, ani nic nebylo přímo vyřčeno, ale oba cítili, že se něco změnilo.


Následujících šest měsíců bylo velmi hektických a náročných. Pro oba.
Tetsurou se učil na závěrečné zkoušky a na přijímačky. A taky učil Kenmu, aby prolezl.
I když se měl co nejvíc učit, stejně nejvíce času věnoval volejbalu a Kenmovi. Věděl, že odejde a proto se s ním snažil trávit co nejvíce času to jen šlo.


Seděli na kopci.
,,Tak je to tu," řekl Kuroo náhle a povzdychl si. Skousl si ret a díval se kamsi před sebe.
,,Myslel jsem, že se těšíš..." pronesl tiše Kenma, aniž by zvedl pohled od hry, kterou zrovna hrál.
,,Jo, to jo. Jen... přijde mi divné odejít a celé to tu opustit."
Kenma na to nic neřekl. Z pomyšlení, že Kuro brzy odejde mu bylo smutno a slabo. Ale ani nepomyslel na to, že by se ho pokusil přemluvit, aby zůstal. To by bylo nanejvýš sobecké.
Svým způsobem byl šťastný, že Kuro odejde. Povedlo se mu zvládnout zkoušky i přijímačky. Dostal se na vysokou, na kterou chtěl. Mluvil o ní už dlouho. Proto byl šťastný - protože věděl, že Kuro bude šťastný. Uvnitř ho to ale ničilo.
Pokrčil rameny. ,,Akorát se neřeším na prváky. Bude s nimi potíž. I když asi menší než s Levem," zamumlal.
Tetsurou se rozesmál. ,,To jo." Spokojeně se usmíval. ,,Postarej se o náš tým dobře, ano?"
,,O tvůj tým," oponoval tiše.
,,Náš tým," stál si za svým.
Kenma pokrčil rameny, že se nehodlá hádat. ,,Neboj."

S tělocvičně, kam měl Tetsurou přijít, všichni stáli seřazení. A když vešel, uklonili se mu a unisono poděkovali.
Všichni. Do jednoho. I Kenma tam stál skloněný. Nechtělo se mu pak se narovnat, protože se bál, že mu po tvářích začnou samovolně téct slzy. Už jen z pomyšlení, že by se to stalo, přede všemi, cítil narůstající neklid a tendenci se schoulit někam do rohu a o samotě se zkusit uklidnit.
Což naneštěstí nešlo.
Byl tam Kuro. Musel před ním být silný. Celou dobu se nutil k tomu, aby vypadal, že celá situace s ním nic nedělá. Pro Kura.

,,Hele, ještě než nám utečeš. Dneska večer. Celý náš tým. Párty."
To se Tetsurovi zamlouvalo. V posledních dnech byl v neustálém tlaku a stresu a představa večera bez zábran, kdy nebude muset nic řešit, se zdála být perfektní.
Až když dorazil na místo, mu po první hodině, kdy si ještě byl schopný užívat, došlo, že to není způsob, jakým by chtěl trávit poslední hodiny. Zjistil, že mu něco chybí.
Někdo.
Rozhlédl se kolem. Všude kolem něj byli jeho spoluhráči, spolužáci, kamarádi. Všichni se bavili.
Ale někdo chyběl.
~
Kenma seděl opřený o zeď. Poslední půl hodinu strávil tak, že seděl na posteli a díval se do prázdna. Předtím hrál svou oblíbenou hru, tu co dostal k narozeninám od Kura. Ale v jednom kuse prohrával, jak se na hru nedokázal úplně soustředit. Hrál do té doby, než mu ujely nervy, odhodil hru kamsi před sebe a pak už jen seděl. A díval se do prázdna.
Řekl Kurovi, že ho další den vyprovodí na nádraží.
Tetsurou to nadšeně odkývat, ale to že nepadla ani zmínka o rozlučkovém večírku, o velké párty, mu v té chvíli nepřišlo na mysl.
A Kenma neměl v plánu tam jít. Ani na vteřinu nepomyslel na to, že by tam šel. Chtěl být sám. Načerpat sílu, aby byl schopný mu pak čelit. Rozloučit se s ním a udržet si tvář někoho, s kým to ani nehne.
Nemůžu... Nesmím Kura zatěžovat sebou. Má toho hodně.
~
Pro Kura nebyl zas až takový problém se vytratit. Sic si pár lidí všimlo, že odchází, ale pravděpodobně si mysleli, že se hned vrátí.
On se už ale vracet nehodlal.
Zbývalo mu posledních devět hodin do odjezdu vlaku. Poslední hodiny, které hodlal strávit tak, aby toho pak nelitoval. Aby nelitoval toho, že to neudělal.
A nestrávit poslední hodiny s někým koho milujete, to je více než jen politováníhodné.
V době, kdy se vytratil z večírku, už měl docela dost vypito, takže měl chvílemi trochu problém s rovnováhou a orientací. Nemohl si přesně vybavit, kudy by měl jít. Takže když konečně našel dům, ke kterému se zoufale snažil dojít, zbývalo mu jen něco málo přes osm hodin.
Ale povedlo se mu to.
A povedlo se mu relativně tiše dostat k jednomu určitému pokoji, aniž by vzbudil někoho, koho nechtěl.
Opatrně otevřel dveře, vklouzl dovnitř a zavřel za sebou.
Na posteli si všiml chvějící se hromádky. ,,Kenmo?" zeptal se tiše. Došel blíž. Jeho nejlepší kamarád o jeho přítomnosti nevěděl. Jeho drobné tělo se třáslo vzlyky. ,,Kenmo, kitten," oslovil ho jemně.
Trhl sebou. ,,Bez pryč. Prosím."
Tetsurou zavrtěl hlavou, lehl si k němu a objal ho.
Menší se otočil. ,,Bez pryč, Tetsu-"
Kuro ho umlčel svými rty. Překulil se a uvěznil ho pod sebou. Setřel mu jemně slzy a pohladil ho po tváři, než ho znovu políbil.
,,Ku-" otevřel ústa, aby mu něco řekl, ale Kuro nejenže ho neposlouchal a nenechal ho nic doříct, ale ještě využil momentu a vklouzl mu do otevřených úst jazykem.
,,Ngh." Kenma se ho snažil odstrčit, ale nakonec se poddal. Prsty jedné ruky mu zajel do vlasů a druhou rukou svíral na zádech jeho košili.
Když se Kuroo konečně odtáhl, zalapal po dechu. Snažil se nabrat do plic vzduch a zklidnit své divoce bijící srdce.
,,Tetsu..."
,,Omlouvám se, pil jsem. Vadí ti to?"
,,Jen jestli si to budeš pamatovat..."
Kuro se zasmál. ,,Tím mi dáváš svolení?" zeptal se a políbil ho do vlasů.
Kenma přímo neodpověděl. Jen zamumlal něco neurčitého.
Ale nebránil mu.


Stáli na nádraží. Kuro si povzdychl, když se vlak blížil.
,,Je to tu."
Kenma mlčky přikývl. Ještě trochu rychleji oddychoval, jak museli běžet, aby to stihli.
Vlak zastavil a dveře se otevřely. Z každých se začali ven hrnout lidi.
,,Měl bys jít," pronesl tiše menší, když se proud lidí zmenšil.
Vyšší přikývl. Zvedl ze země tašku a vydal se ke dveřím. Tam se zarazil. Položil ji dovnitř a vrátil se rychle ke Kenmovi. Sevřel ho v pevném objetí a políbil ho. Menší instinktivně otevřel ústa a pustil ho dovnitř. Vyšší pobídutí bez váhání využil.
Když se odtáhl, věnoval mu letmý polibek do vlasů a rychle se vydal do vlaku, aby mu neujel.
Uvnitř se k němu otočil čelem a s němým rozloučením ho sledoval, dokud se dveře nezavřely a vlak se dál do pohybu.
~
Kenma stál na místě bez hnutí. Až ve chvíli, kdy si byl jistý, že je vlak dostatečně daleko, se zhroutil na zem a rozbrečel se.
Bylo mu jedno, že ho někdo uvidí. Bylo mu jedno, že se na něj budou lidé dívat a možná si na něj ukazovat.
Chtěl se jen zbavit bolesti, která mu svírala hruď.
Zbavit se pocitu, že Kuro nadobro zmizel z jeho života.
Když se dostatečně uklidnil, vrátil se domů, kde zůstal celý týden. Odmítal byť jen vylézt z pokoje a jít se najíst dolů do kuchyně.
Týden se vyhýbal mobilu, který pro jistotu vypnul. Ani hry pořádně nehrál.
Další týden už občas vylezl z pokoje, ale jinak se nic moc nezměnilo.
Ještě mám týden než začne škola. Ještě týden...


Návrat do školy byl divný.
Nepřítomnost Kura byla naprosto do očí bijící.
Najednou se k nim učitelé začali chovat jinak a začali s nimi i jinak jednat. Mluvili s nimi o vysokých školách a závěrečných zkouškách.
A v týmu přibyli nováčci, prváci.
Kenma měl převzít po Kurovi roli kapitána týmu. Všichni se na tom shodli, ale on odmítl. Což později po jednom incidentu při tréninku, vedlo k jeho ještě větší izolaci.
Hráli zrovna zápas. Půlka týmu proti druhé. Všechno šlo hladce do chvíle, kdy poslal na Kura perfektní přihrávku.
Usmál se, všechno bylo na chvíli zase fajn, než si uvědomil, že přihrávka šla Levovi. Ne Kurovi.
Kuro tam nebyl.
V ten moment se v něm něco zlomilo.

Ležel schoulený na gauči. Byl doma sám, takže se usídlil pro změnu v obýváku.
Seděl zabalený do deky.
Pohled mu padl na mobil. Natáhl se pro něj a najel na zprávy. Otevřel ty s Kurovým jménem a skousl si ret.
Chybíš mi.
Objevila se slova na obrazovce. Chtěl je raději rychle smazat, ale omylem se dotkl i šipky. Zpráva byla odeslána.
Lekl se. Pokusil se udusit mobil polštářem, ačkoli věděl, že to nepomůže a tak ho alespoň vypnul a v zoufalství dal co nejdál od sebe.
~
Kuro ležel na posteli a díval se do stropu.
Zbožňoval to místo.
Bydlel ve svém - měl menší útulný byteček-, chodil do úžasné školy, přidal se do volejbalového týmu, kde ho okamžitě přijali jako regulérního hráče a našel si poměrně dobrou brigádu.
Splněný sen.
Bylo to bezchybné, až na jednu drobnou vadu na kráse, kterou to mělo.
On tam nebyl.
Za celé dva měsíce o něm nic moc nevěděl. Věděl, že poslední rok je náročný. A obzvlášť pro něj. Ale čekal, že právě proto mu bude psát hodně často. Když se ale neozýval, rozhodl se ho do konverzace nenutit.
Vážně starosti si začal dělat, až když mu přišla zpráva od Yakua. Víš, co je s Kenmou?
Když mu napsal, co tím myslí, Yaku mu dlouho neodepsal. Jedinou odpovědí, kterou se od něj dočkal, bylo: Dneska to nezvládl. Promluv s ním.
To bylo chvíli předtím než mu přišla zpráva od Kenmy.
Okamžitě ji otevřel a zůstal zíral na písmena nedokončené věty.
chybíš m
Popadl jen pár nejdůležitějších věcí a vydal se rychle na cestu.
~
Kenma byl stále v obýváku na gauči. Kolena přitažená k hrudi. Hlavu položenou na opěradle.
Zdálo by se, že pravidelně oddechuje, spí. Ale nebylo to tak. Snažil se jen být co nejklidnější.
Najednou se otevřely dveře a do domu někdo vpadl. Zavřel za sebou a vydal se rychle za Kenmou, když si ho všiml.
,,Kuro...?"
Tetsurou nic neřekl. Mlčky ho sevřel v objetí a odmítal několik minut dělat cokoli jiného, než ho držet. Ani si do té chvíle neuvědomil, jak moc mu chyběl.
,,Um, Kuro...?" ozval se slabě menší. ,,Co tu děláš? A jak jsi se dostal dovnitř?"
Vyšší ho neochotně pustil a ukázal mu klíč. ,,Přece jsi mi řekl, "ať si ho klidně nechám". Pamatuješ?"
Zatvářil se překvapeně, ale byla pravda, že to řekl. Jen nečekal, že si ho opravdu nechá.
,,Co se dneska stalo? Povíš mi to?"
Kenma položil hlavu na jeho hruď a poslouchal, jak mu bije srdce. ,,Poslal jsem ti přihrávku. Ale tys tam nebyl."
Kuro kolem něj ovinul paže a hlásil ho po zádech.
,,Jak to máš s úzkostmi...?" zeptal se, ačkoli tušil odpověď.
,,Zhoršuje se to."
Vyšší si skousl ret. Slyšet to bylo horší, než si to myslet. Přemýšlel, co má dělat. Jak mu může pomoct. A najednou ho to napadlo.
,,Ještě půl roku, že?" zeptal se.
Kenma překvapeně vzhlédl a přikývl.
,,Zvládneš to?"
,,Co jiného mi zbývá?"
,,Když ti o víkendu přijedu pomáhat s učením, zvládneš to?"
Přikývnutí.
,,Tak fajn. Vím, že jsi to neměl v plánu, ale zkus si podat přihlášku na vysokou. U nás by se ti líbilo. A i obory jsou zajímavé. Jsem si jistý, že by tě to bavilo. A i kdyby ses tam nedostal... Nechtěl by ses po škole přestěhovat ke mně?"
Menší na něj udiveně koukal. Nikdy by ho nenapadlo, že by mu to navrhl.
,,Ale-"
,,Co?"
,,Co když si někoho najdeš? Nechci stát mezi tebou a-"
,,Ale já už si dávno našel."
Hm?
Kuro se k němu sklonil a políbil.


Trvalo nějakou dobu, než se Kenma cítil lépe a byl schopný se vrátit k týmu. Na nějakou dobu nechodil na tréninky a o víkendech se dával s Kurovou pomocí do kupy.
Zase začal zvládat školu, v týmu se vrátil na své místo. A než se nadál, byl najednou konec.
Poslední den.
Rozloučení s týmem. Se školou. S mamkou.
Nedočkavě si balil poslední věci a divoce bušícím srdcem se rozhlédl po svém pokoji.
,,Jsi hotový?" zeptal se ode dveří Kuro.
,,Um," přikývl. Najednou se mu sevřelo srdce a cítil se unavený. Zrychleně dýchal a potřeboval se o něco opřít.
Kuro ho chytil a držel v objetí. ,,Nemusíš se ničeho bát. Klid. Je to dobré. Jsem tu," šeptal mu do ucha a hladil po zádech. Počkal, dokud se mu nezklidnil dech.
,,Lepší?"
Kenma přikývl. ,,Promiň."
,,Od toho tu jsem," usmál se Tetsurou. ,,Tak pojď. Ještě se s tebou chce rozloučit mamka. A pak musíme jít, ať stihneme vlak."
Chytil ho kolem pasu a vedl po schodech dolů.


Kenma se rozhlédl po místnosti. Líbilo se mu to tam. Už se nemohl dočkat, až bude vybalování hotové a bude klid.
Při pohledu na krabice, které bylo ještě potřeba vybalit, šel málem do kolen.
Sedl si na gauč a ačkoli jen chtěl počkat na Kura, okamžitě usnul.
Vzbudil ho jemný polibek. Vydal nespokojené zamručení, otočil se na druhý bok a pokračoval v spánku. Byl příliš unavený na to, aby třeba jen otevřel oči a tak ho Tetsurou nechal.
Nechal ho spát, zakryl ho dekou a pustil se do vybalování, ať to mají co nejdříve za sebou. Nezvládl sice všechny, ale když večer skončil, spokojeně zjistil, že už toho moc nezbývá.
Usmál se a unaveně si lehl na gauč ke Kenmovi. Dal mu ruku kolem pasu a políbil ho do vlasů.
Konečně bylo všechno tak, jak mělo. Věděl, že to nebude lehké přijdou hodně krušné chvíle, ale byl šťastný tak jako nikdy, protože měl všechno, co kdy chtěl.
Byt, střední za sebou a přítele v náručí.
S úsměvem na tváři usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama