FAIL!!

29. března 2017 v 20:15 | SilentScream |  Something like diary
Well, I didn't really fail but I felt even worse and still feel like that.
(PS: mělo to vyjít už včera, ale nejel net)

V posledních třech týdnech se toho událo docela dost... Až na to že si jako obvykle ve svém špatném rozpoložení skoro nic z toho nevybavuju.
Takže to shrnul jen na to nejzákladnější a to je: první návštěva psychologa, první psychoterapie, objednání se na psychiatrii a maturity nanečisto.


Ano vážení,
asi jsem to už dříve zmínila, ale Naiona se donutila začít něco sama se sebou dělat a objednala jsem k psychologovi.
Byla jsem jak na trní a měla jsem chuť mu zavolat, že se omlouvám, ale error, nepřijdu. Nakonec jsem ale dorazila (aniž bych se ztratila - Úspěch!) no a sranda mohla začít.
Mluvil skoro jenom on. Tedy... potom. Nejdřív jsem musela mluvit já, což byl vážný problém. Jistě, je to logické. Musíte říct, co vás trápí, jak dlouho, co přesně se děje a jak to cítíte a takový ty celkem důležité kecy.
Pro mě, kdo má nervy v prdeli při něčem novém, na novém místě a v přítomnosti cizího člověka do asi umíte představit, že o komunikaci se moc mluvit nedá.
Nicméně čekal, až to ze mě vypadne. Ačkoli to lezlo jak z chlupaté dechy.
No, nicméně s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená. Napsal mi doporučení na psychiatrii.
A pak, když mi řekl termín dalšího šetření, jsem měla pocit, že se veškerá voda v mém těle (snad nemusím připomínat, že je to cca 70%) změnila v úzkost.
Vylezla jsem ven a říkala jsem si: Čekala jsem ledacos, ale ne že vyjdu ven plná beznaděje a budu chtít umřít. Brečet a umřít.
Jop. Nádhera.
A na zastávce, kdy mi šalina ujela před nosem (samozřejmě) jsem uviděla tuhle budovu a prostě jsem si ji musela vyfotit, jak to byla nádherná ironie k mému stavu.
[Studio jsem OK]

Myslím, že jsem brečela... respektive určitě jsem brečela, ale nějak si to teď nevybavuju.
No, když jsem se dohrabala k Mayo-chan, protože domů bych v tom stavu nemohla, myslím, že jsem se rozbrečela a nebyla se mnou chvíli řeč.
A důvod?
Termín byl v pátek na dobu, kdy bych to po škole nestihla, to znamená, že bych musela jít dřív ze školy. To znamená, že bych musela jít za třídní, abych mohla dřív odejít. To znamená otázku, kam jdu. To znamená, že bych pak musela donést razítko. To by bylo v omluvence. To by viděla třídní a ptala se a možné se ptala mamky. Ta by to dřív nebo později uviděla v omluvence.
Naši o tom neví. Třídní o tom neví.
Nechci, aby o tom kdokoli z nich věděl.
Tadá!

No, naštěstí mi pak napsal zprávu, že sezení musí přesunout na čtvrtek a to na dobu, kdy jsem to krásně s hodinovou mezerou stíhala ze školy. Čas jsem využila tím, že jsem zašla za Mayo-chan​ a popřála jí k narozeninám.
První psychoterapie byla... poměrně... awkward.
Ze 45 minut jsem za prvních pět stihla převyprávět svůj život. A nastalo ticho.
Pak jsem střídavě mluvila-mlčela a on se ptal.
(Ty vole!) Čekala bych, že psycholog bude ta poslední osoba, která mě přiměje cítit se jako totální Piece of Shit.
A proč?
Něco řekněte, on se vás zeptá 'a proč?' a vy musíte odpovědět. Jistě, easy. Ale ne pokud víte, že nahlas řečeno to zní stupidně, nebo nevíte proč. Prostě to tak mám v hlavě a proč? No tak to se zeptejte mého mozku. Já mu číst myšlenky fakt nedokážu!
Škoda že jsem neměla nějakou podobnou trefnou odpověď.
Jistě, mám být ráda, že mě vůbec poslouchá a je se mi snaží porozumět a pomoct, ale... S tím jeho 'a proč' jsem se upřímně cítila, jako trash. Jen mě vyhodit do toho správného kontejneru.
Takže i podruhé, kdy jsme se viděli, jsem se pak cítila mizerně.

(pleskne se dlaní do hlavy)
Jo, úplně jsem zapomněla, že to bylo ještě předtím...
Mezi prvním a druhým sezením jsem se objednala na psychiatrii. Zase chlap. Ale co už. Moc na výběr nemám a nic proti nim takhle taky nemám, jako třeba trauma nebo tak něco.

Minulý týden jsem středa-čtvrtek měli ve škole maturity nanečisto.
První den byla písemná část. Ta byla v pohodě. Ájina, čeština, obě za dvě. No stress.
Ovšem druhý den to bylo... V době od dvou do pěti ráno, krom toho že se mi ještě předtím zdál naprosto mizerný den o tom, že mi kamarádka napsala, že se mnou chce chodit a já jí nemohla odepsat (a po probuzení jsem byla zmatená, že se mnou chce chodit - a taky trochu happy - , než mi došlo, že to byl jenom sen), se mi pak zdálo o tom, že maturuju. Mám otázku z ájiny a mluvím o Kafkovi (kterého v otázkách nemáme, ale no one cares a ještě k tomu jsem z toho maturovala dohromady s Mayo-chan, něco říkala oba, něco já).
Pak jsem se vzbudila s pocitem beznaděje, že už mám MN za sebou, ale musím jít do školy, abys si tím prošla doopravdy.
Samosebou že se mi tam po tom chtělo ještě míň.
Nicméně musela jsem. Nezvracela jsem jako třeba spolužák, takže jsem se tomu nevyhla.
Když jsem kolem deváté čekala, až půjdu na potítko, bylo to v pohodě do chvíle než se otevřely dveře, že mám jít dovnitř.
V ten moment jsem se rozklepala, učitelka mě musela zastavit, ať se uklidním a teprve pak mě pustila dovnitř.
Na potítku jsem byla v pohodě, když jsem pak mluvila, byla jsem relativně v pohodě, když jsem vylezla, byla jsem v pohodě... Asi pět minut jsem klidně seděla. A pak to přišlo.
První vlna byla ještě v pohodě. Utřela jsem si slzy a byl klid. Ještě pár minut jsem byla schopná sedět mezi ostatníma, kteří čekali, než půjdou na potítko. Pak jsem ale začala cítit tlak a věděla jsem, že musím pryč.
Odešla jsem o patro níž na záchody (pro jistotu), počkala, až odejde spolužačka a pak se pořádně rozbrečela.
Na mé poměry jsem se dala do kupy nicméně rychle. Možná až moc rychle.
Neměla jsem pak už tendenci brečet, jen jsem několik hodin cítila tlak v hrudi.
Ten úplně zmizel asi hodinu před vyhlášením výsledků.
Výsledek? 3.
Na to, že když jsem vylezla a prosila, aby to nebylo za pět, docela slušné řekla bych.
Jednak jsem si vytáhla nevděčné téma a jednak jsem neměla nejmenší tušení, že podbody, podle kterých jsem se celou dobu učila jak debil, tak nejsou.

Nějaké shrnutí MN?
Ani mě to totálně nedemotivovalo, ale ani nemotivovalo.
Řekla bych, že jsem na tom stejně. Akorát mě dva dny nehorázně bolela hlava, bylo mi blbě a bolela mě ledvina. (Still feel shitty.)

Tak a tento týden se na nás všichni učitelé vysypaly, kolik toho máme udělat, až jsem ti ve svém stále pokračujícím mizerném stavu nedala a zůstala dneska doma.
Už včera mi bylo blbě a dneska ráno ještě hůř. (Ne že bych se divila, když jsem málem večer měla panic/anxiety attack, nebo cože to sakra bylo.)
No, a tak jsem doma. Neschopná cokoli dělat, kromě spaní.
Zrušila jsem termín příštího sezení a psychiatrii z tohoto týdne. Na dobu neurčitou.
You go girl. You go.
Jsem teď v prdeli, potřebovala bych prášky, aby mi bylo aspoň trochu líp, ale zruším si termín u psychiatra, aby na to nepřišli naši.
(Běž se zahrabat, Nao!)

Jinak... Alespoň něco pozitivního (ale ne pro můj povinný studijní život), začala jsem se věnovat novému fandomu a překládat.
Nebudu ještě říkat, co to je. Ale až přijde čas, můžete se těšit, že vás do toho taky zatáhnu.
A jakmile vás to chytne, už vás to jen tak nepustí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 1. dubna 2017 v 16:19 | Reagovat

Mám to tak jak ty.
No budu doufat že vše bude dobré i to sezení u psychologa a bude ti líp :)

2 SilentScream SilentScream | 2. dubna 2017 v 14:40 | Reagovat

[1]: Děkuju, snad ano. Doufám, že i tobě bude líp =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama