Dopis

9. března 2017 v 14:48 | SilentScream |  Something like diary
Tohle jsem psala včera v záchvatu slz, pocitu beznaděje a bolesti v srdci. Přála bych si, aby si tahle slova přečetla ta, které patří, ale na druhou stranu nechci, aby se k ní kdy dostala...



Milá maminko,
mám tebe a taťku moc ráda, i když to třeba moc neříkám, nebo nedávám příliš najevo. Ale mám.
A vím, jaké mám štěstí, že mám zrovna vás. Že nežiju v neúplné rodině nebo celkově v jiných podmínkách. Že mám vás dva, staráte se o všechny stejně a máte nás rádi.
A už jsem nesčetněkrát od vás slyšela, že až už je jakýkoli problém, mám za vámi přijít. A tak to dělám - píšu tohle, protože kdybych měla mluvit, neřekla bych jako obvykle nic. Jen bych celou dobu brečela a nic se nevyřešilo. Vždyť to znáš.
Proto raději píšu.

Původně jsem to nechtěla řešit vůbec, protože v lepších chvílích si říkám, že je to jedno, že by se nic nezlepšilo, nebo že to není tak hrozné.
Navíc si říkám, že hodně lidí má těžký život a jsou na tom mnohem hůř, že si toho na rozdíl ode mě hodně prožili, takže nemám důvod se cítit tak, jak se cítím.
Tím se nicméně cítím ještě hůř.

Rozhodla jsem se to konečně řešit. Ano, za vašimi zády, ale chtěla jsem nejprve vědět, na čem jsem, abych si o tom s vámi pak mohla promluvit.
Zvládnu si to pořešit i sama, jen chci, abyste věděli, jaká je situace. Nechci nic dělat tajně, lhát, nebo to skrývat či obcházet kolem.

Takže prosím... Přečti si to celé a pak mi můžeš říct cokoli.
Určitě se rozbrečím, tak se prosím nenaštvi.


Na začátek bych asi měla ujasnit, jak se cítím.
Nezáleží na tom, kdy jdu spát a jak dlouho spím - většinu času jsem stejně vyčerpaná. Často brečím, třeba i kvůli drobnostem, ale nemůžu si pomoct.
Neustále se zaobíráním tím, co jsem řekla a udělala, zejména tím co jsem udělala špatně.
Bojím se, že nic nezvládnu, že všechno zkazím, všechny zklamu, že mě nic nečeká a budu všem akorát přítěží.
Prosím, neptej se proč. Nevím to. Prostě se tak cítím. A dlouho jsem ani nebyla schopná popsat, jak se cítím. Proto jsem o tom nemluvila. Neměla jsem k tomu slova.
Teď už aspoň trochu mám.
Vím, že je to asi nepochopitelné, ale takhle to v mé hlavě prostě funguje a i když vím, že je to spatně, nemění to nic na tom, že to tak cítím a vnímám.

A teď ta těžší část.
Byla jsem u psychologa. Diagnostikoval mi smíšenou úzkostně depresivní poruchu.
Napsal mi doporučení, ať zajdu na psychiatrii si nechat napsat prášky. Jako základ.

Ještě než něco řekneš, chtěla bych ti ještě říct, že se omlouvám a mrzí mě, že vám neustále způsobuju problémy.
Přála bych si být dcerou, kterou si zasloužíte.

Mám tě moc ráda
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama