Záchvaty beznaděje

23. února 2017 v 19:40 | SilentScream |  Something like diary
Čas od času mám stav naprosté beznaděje...asi, tak nějak.... nevím, jak jinak to nazvat/pojmenovat. Snažila jsem se popsat, co a jaké to je. Psala jsem to na tři etapy a pak to dala dokupy, tak snad je to ucelené.
Jinak... zkráceně a stručně bych to popsala nějak takhle: Záchvat pláče, beznaděj, nutná pomoc, řeči kterých pak lituju, únava.




Myslím, že je to pokaždé stejné. Hromadím, hromadím, hromadím, pro začnu přemýšlet o všem špatném, co se děje, a pak puf. Skončili jsme jasná zpráva.
Brečím. Hodně. A dlouho.
Mám pocit, že mě všechno svírá, že je všechno špatně, nic nebude dobré. Nikdy se z toho nedostanu. Nikdy nebude líp...
A mezi záchvaty pláče mám nutkání jednat impulzivně a dělat unáhleně věci, na které zrovna myslím.
Později toho více či méně lituju.
Jakmile se jednou uklidním, je to už postupně lepší a za 30-90 minut už pořádně nevím, jaký je to hnusný pocit. Odezní většinou do ztracena a nejsem schopná to pak už pořádně popsat. Vybavuju si ten pocit jen tak z pětiny.
Většinou, pokud v takovém stavu něco udělám, otravuju Mayo-chan.
Než abych udělala něco, čeho bych mohla litovat, nebo pokud mám pocit, že někoho potřebuju, jí napíšu. Asi 5 tisíckrát napsáno, jak moc jí za ty chvílemi, kdy si se mnou píše a snaží se mi pomoct, děkuju a omlouvám se, by nestačilo. Nebylo by to otatečné.
Komunikace není ale
1. vždy řešením
2. nefunguje 100% takže občas něco vyvedu
Ve většině případech mám nutkání něco udělat/říct/napsat. Například… ještě minulý rok jsme spolu měly blog. V jednom takovém stavu beznaděje jsem napsala, že chci blog zrušit, což jsem plánovala už delší dobu, ale kdo ví, jestli by to k tomu skutečně došlo, kdybych jí to ten večer nenapsala. No… a o něco později jsme ho zrušily.
V horším případě přemýšlím nad smrtí a jelikož suicidal tension pro mě není nic neznámého… je to pro mě trochu nebezpečné.
Takhle možnost je naštěstí nejméně častá.
Nejčastější je, řekla bych, že vybrečím litry slz, cítím se pak prázdná a bolí mě hlava.
No tragedy.

Netuším, jak by to vnímal a prožíval někdo, kdo na to není "zvyklý", ale mě to připadá upřímně už celkem normální.
Přicházím na to, že si naopak nedokážu představit žít bez toho.
Díky takovýmto občasným záchvatům totiž ventiluju.
Jsem zničená, sesypu se a pak jsem zase na čas v pohodě.
Teď otázka, jak dlouho budu ještě schopná takhle fungovat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama