Forestville 5

25. ledna 2017 v 19:22 | Naoi |  RPG Forestville

Pozn.: Tohle je poslední část, kterou jsme napsaly. Pokračování není a nejsem si úplně jistá, jestli někdy bude. Nicméně, nechtěla jsem, abych toto rpg měla jen schované u sebe a nikdo si ho nemohl už nikdy přečíst...



Když jsem se vzbudila, rozespale jsem otevřela oči a malátně se rozhlížela kolem. Byla jsem v jeskyni. Unaveně jsem ňufla. Ňufla...? Pohlédla sem na tlapky, pořád jsem byla ve vlčí podobě. Začala jsem hledat Annie, ta tam ale nebyla. Jen já, Ryuuzaki a medvědice. Došel ke mně a já na něj zavrčela. Být po vůli mého vlka, pokusila bych se ho i kousnout. Nevypadal vůbec překvapeně. Nakonec jen zvedl ruce v obranném gestu. ''Jasně, 'ukliď ten bordel, co jsi nadělal, ať po nás lovci nejdou', chápu to dobře?'' zeptal se s úsměvem. Sedla jsem si a věnovala mu pohled, který říkal: Přesně.

Do tábora jsem se vrátila, až k večeru, ne že by to tátovi nějak výrazně vadilo. Rovnou jsem si šla lehnout do stanu, byla jsem ze všeho unavená, ale byla jsem ráda, že jsem se s Chi setkala, i když jsme se ani pořádně nepředstavili. A taky jsem byla ráda, že jsem viděla bratra.

Abych mu mohla říct to, co jsem potřebovala, musela jsem se přeměnit, což jsem s jistou nevolí udělala. ''Vím, že se spolu ještě setkáte. Starej se o ni dobře a koukej jí vynahradit dobu, kterou si s ní nebyl. Jasný?'' Pokývl a já se vydala k odchodu. '
'A co ty?'' zeptal se a já se zastavila. ''Můžeš začít tím, že jí citlivě sdělíš, že se s ní loučím. Už tak mám problémy, porušila jsem alfův zákaz, nemůžu v tom pokračovat.'' Znovu jsem se přeměnila. ''To jí nemůžeš udělat...'' Jeho slova jsem nechala za sebou a rozběhla se pryč.

Ani jsem se nenadála a byl další den. Tiše jsem se ráno vyplížila ze stanu. Potřebovala jsem se jít projít. Koneckonců potkala jsem znova svého bratra, to už s člověkem celkem zamává. Včera večer mi táta řekl, že mě ráno John zaveze domů autem jeho otce. Nic jsem nenamítala, ačkoli jsem měla chuť mu odseknout, že jsem našla svého bratra a jeho syna, ale neudělala jsem se. Nebyl k tomu důvod. A neměla jsem chuť mu to říct. Možná jsem měla...Kdo ví? To mi teď bylo jedno. Vydala jsem se kolem břehu jezera. Ovšem dostatečně daleko, abych se vyhla vodě. Fobie jsou někdy vážně k ničemu. Prošla jsem po jeho obvodu a nakonec jsem šla po cestičce s jehličí dál.

Dostala jsem se k úkrytu a opatrně se vplížila dovnitř. Dostala jsem se chodbou do hlavní místnosti a chtěla rychle proběhnout k pokojům, když mě něčí ruka chytla za mikinu a stáhla zpět do místnosti. Podle specifické síly, kterou bych poznala vždycky, mi bylo jasné, že je to alfa. Pokorně jsem sklopila hlavu a vydala se za ním. "Zklamala jsi mě, Chi. Nehledě na má slova, jsi se vydala ven. Neuposlechla jsi mě.'' Z jeho vyčítavého hlasu mě bodlo u srdce. ''Moc se omlouvám,'' špitla jsem a šla do kolen. Neodvážila jsem se vzhlédnout. ''Prosím, jen mě nevyhazujte.'' Musela jsem znít zoufale. Stoupl si přede mě. ''Jistěže tě nevyhodím, ale nemohu to nechat jen tak. Čeká tě náležitý trest.''

Myslím, že jsem byla pryč alespoň hodinu. Moc si toho z toho nepamatuju. Vím, jen, že jsem se procházela a pak se moje podvědomí ocitlo u vody. Vlastně jsem byla ve vodě, jako bych se topila, ale přesto jsem mohla dýchat. Ale byla jsem moc vyděšená, než, abych si to uvědomila. ani si nepamatuju, kdy jsem se stihla vrátit k jezeru. Probrala jsem se, až když jsem měla promočené tenisky. Byla jsem moc blízko. Zachvátila mě panika a okamžitě jsem od vody odběhla alespoň na dvacet metrů daleko.

''Jsem připravena přijmout jakýkoli trest,'' řekl jsem odevzdaně a pokorně. Ať už mě čekalo cokoli, nemohlo to být nic hrozného. Kdyby mě vyhodil, tedy vyloučil ze smečky, to by byl trest. Osamělý vlk sám brzy zemře. Bez smečky nemá šanci. Bála jsem se, že bych mohla být vyloučena, ale když už jsem věděla, že mě nic takového nečeká, byla jsem naprosto klidná, schopná přijmout cokoli.

Okamžitě jsem se vrátila do tábora, sbalila jsem si věci a John mě podle dohody odvezl domů. Téměř vůbec jsem tátu neviděla, ale nebylo to zase tak zlé.

Můj trest byl třetí nejhorší možností, se kterou jsem počítala - dočasná ztráta své pozice. Vlastně by se dalo říct, že jsem byla dočasně vyloučena, akorát s tím rozdílem, že jsem nemusela odejít, ale naopak jsem musela zůstat v úkrytu. Nesměla jsem odejít, ale jakékoli pravomoce zasahovat do dění smečky byly pryč. Bylo to, jako bych byla duch. Mohla jsem jen doufat, že brzy získám své místo ve smečce zpět, ačkoli jsem podvědomě tušila, že si ho pak stejně budu muset vybojovat zpět.

Mamka mě přivítala s úsměvem na tváři. Nechápala jsem, jak to vše může tátovi jen tak povolit. Asi je vážně jako jedna z těch poslušných paniček. Bylo mi to líto, i kdy to byla dobrá matka, moc otci ustupovala. snad jakoby neměla svou vlastní vůli. Děsilo mě to. Bylo mi líto, že ani jí jsem to nemoha říct. bohužel, řekla by to tátovi. To, že bráška žije. Asi by se tak, ale mnoho nedorozumění vysvětlilo.

Zalezla jsem do svého pokoje, dala si do uší sluchátka a potichu pustila hudbu. Nic lepšího jsem na starost stejně neměla. I když jsem chtěla umýt pitomé nádobí, tak mě jedna vlčice odehnala. Cítila jsem naprosto mizerně. Nejen že jsem ztratila pozici, ale na čas se ze mě stal vyvrhel. Pro mě to byl příšerný trest. Bolest bych snesla, ale tohle... Smečka pro mě vždycky znamenala všechno.

Zbytek dnů, než se táta vrátil jsem strávila pouze v posteli ve svém pokoji nebo na procházkách. John odjel hned, ani nepozdravil mamku. Trošku nevychované, ale nijak jsem to nekomentovala. Jen mě překvapilo, když mi dal pusu na tvář před dveřmi. Vykolejilo mě to, nic víc, jen jsem si bůh ví proč vzpomněla na Chi a celou dobu jsem nad tím přemýšlela.

Následujících pár dnů jsem strávila skoro jen ve svém pokoji. Ležela jsem, spala, poslouchala hudbu a všechno pořád dokola. Dělala jsem všechno proto, abych se nějak zabavila a zabránila zbytečným myšlenkám, aby se mi nebezpečně vkrádaly do mysli. I tak jsem čas od času pomyslela na Annie. Musím na ni přestat myslet! okřikla jsem se vždy nakonec. Stejně se už neuvidíme, tak proč se zbytečně ničit?

Konečně sem zase jednou vylezla ze svého pokoje ven. Nachystala jsem se svačinu a pití. Mamce a tátovi jsem, řekla, že půjdu na celý den do lesa. Na jejich otázku. Sama? Jsem odpověděla "Ano, úplně sama, ale nemusíte mít strach." pak jsem jim zabouchla dveře před nosem.

Po pár dnech mého takřka strádání se alfa vrátil. Netuším, kde byl, ale neměla jsem právo se ptát. Za celé ty dny jsem brečela dost, i tak mi bylo znovu do breku, když jsem ho uviděla. Zavolal mě do hlavní místnosti. Znovu jsem si před něj klekla. Oči jsem měla zabodnuté do podlahy a napjatě čekala, co řekne. Jeho verdikt mě překvapil. Znovu mě uvedl do chodu smečky a o své místo jsem nemusela bojovat, načež jsem si oddechla. S něčím takovým jsem nepočítala. ''Teď můžeš odejít,'' řekl rázně. Jen mi ještě tiše řekl, že si se mnou pak promluví, než se začal věnovat ostatním. Odešla jsem do pokoje a svalila se na postel. Napějí ze mě opadlo. Díky tomu a kvůli posledním nocím, kdy jsem skoro vůbec nespala, jsem téměř okamžitě usnula.

Když jsem dveře zabouchla, celkem se mi ulevilo. Nikdy jsem takhle neodsekávala, alespoň ne mamce. Nemohla jsem jí to udělat. Vždycky se tvářila tak, že jsem cítila, jako nejhorší člověk na světě. Vyrazila jsem k hoře Alone, tam jsem chodila vždycky. I když jsem řekla, že půjdu do lesa, zase jsem šla do hor. Kdybych chtěla jít do lesa na druhé straně musela bych přes řeku a to by nebyl super nápad.

Vzbudilo mě zaklepání a otevírání dveří. "Chi, alfa s tebou chce mluvit," pronesla jedna z vlčic. Unaveně jsem vstala, protřela si oči a malátně se vydala za ní. Před dveřmi do jeho pokoje se zastavila, pokynula mi, že je uvnitř a spěšně odešla. Podivila jsem se jejímu chování. Když tak nad tím ale přemýšlím, všichni se už nějakou dobu chovají ke mně zvláštně. Jakoby věděli něco, co já ne... Snad se teď dozvím proč. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala a vešla dovnitř.

Nakonec jsem se přece jenom vydala směrem k řece. Neměla jsem vůbec žádnou odvahu a lomcoval mnou strach, ale chtěla jsem zpátky na místo, kde jsme se potkali.
Došla jsem až k mostu. Mohlo mi to zabrat nejméně hodinu, ale nohy mě nebolely. Autem by to možná bylo rychlejší, ale procházka mi nikdy neuškodila.

Rozhostilo se naprosté ticho. Já čekala, co z něj vypadne, jelikož jsem netušila o to jde a on zase očividně netušil, kde začít. Najednou však vstal a došel ke mně. Ve tváři měl rozporuplné pocity. Vztek, obavy, strach,... Couvla jsem a zmateně na něj hleděla. "Chiaki, to že jsi neuposlechla můj zákaz..." "Myslela jsem, že už se na to zapomnělo," přerušila jsem ho chladně. Popadl mě za paži a přitáhl si mě k sobě. "Ne a jen tak nebude!" oplatil mi rovněž chladně. "Nemůžeš takto jednat. Mohla jsi ohrozit celou smečku! Musíš být více zodpovědná a nenechat se ovládat pocity. Ne jako budoucí vůdkyně!"

Stála jsem, jednou nohou na mostě, a zírala jsem na vodu pod ním. Už jsem měla i závratě a pocítila jsem slabost. Bylo to, jako bych pomalu ztrácela nadvládu nad svým tělem. Strach mnou procházel, jako elektřina drátem. Udělala jsem krok napřed. Pode mnou šuměla voda. Ztuhla jsem a potom jsem se rozběhla, jak nejrychleji jsem mohla. Mostu jsem vůbec nedůvěřovala. Jakmile jsem zase byla na suché zemi, kde nebyla žádná voda prudce jsem vydechla.

Jeho slova pro mě byla jako facka. Couvla jsem a zavrtěla hlavou. "Tak o to tady jde?" špitla jsem si sama pro sebe. Chytl mě za zápěstí, ale prudce jsem s mu vytrhla. "Nesahej na mě!" Do očí se mi vehnaly slzy. Tohle jsem nechtěla. Tohle ne... "Chi, já-"
"Dej mi pokoj! Už od začátku jsi to plánoval, viď?" Věnovala jsem mu naštvaný pohled, otočila jsem se k němu zády a rozběhla se pryč. Ven. Mimo úkryt. Nechala jsem nohy, ať mě zavedou kamkoli se jim zlíbí. Chtěla jsem hlavně pryč.

Šla jsem k jezeru. Mířila jsem přesně. Nohy mě vlastně nesly samy od sebe. Když jsem tam dorazila polil mě zvláštní pocit. Byla jsem tam sama. Sedla jsem se do tureckého sedu a zavřela oči. Zase přede mnou byla voda, ale sedla jsem si od ní dostatečně daleko.

Ani nevím, kdy jsem se přeměnila, nicméně vím přesně, kdy jsem uklouzla na mokré půdě, načež mě zatavil až strom. Okamžitě jsem ucítila bolest a krev, jak jsem se sedřela o kůru. Přeměnila jsem se zpátky do lidské podoby, opřela se o kmen a přitáhla si kolena k hrudi. Položila jsem si na ně hlavu a rozbrečela se. Tak jsem to dělávala jako malá. Nijak jsem se nesnažila tlumit vzlyky. Stejně mě nikdo neuslyší, ani neuvidí, tak je to jedno...

Měla jsem zavřené oči. Ale z dálky jsem uslyšela zvuk pláče. Neměla bych slyšet tak dobře, ale jako by to bylo v mé hlavě. Divný pocit. Vstala jsem a udělala jsem pár kroků v před. Šla jsem poslepu a brzo jsem zakopla. Zvedla jsem se a vydala se dál. Narazila jsem na vodu, ale jakoby mě strach opustil. Než jsem si uvědomila, co se děje, uslyšela jsem ten zvuk silněji. Šla jsem čím dál hloub do vody. Zakopla jsem a otevřela oči. Přesně v tu chvíli jsem se ponořila pod hladinu.

Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ale to co se odehrálo v tom pokoji jen před necelou hodinou jsem měla v hlavě a neustále se mi ta vzpomínka připomínala. Neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych se vrátila, jenže... byl by ze mně osamělý vlk a to je to nejnebezpečnější, co může být. Rozbrečela jsem se ještě víc. Co mám dělat...?

Prudce jsem otevřela oči a vyskočila jsem na nohy. Proč se mi muselo vybavit zrovna tohle? sykla jsem v duchu naštvaně.
Otočila jsem se a zahlédla jsem stín. Opatrně jsem se za ním vydala. Byl tam strom, ne moc vysoký, ale celkem hrubý. Někdo plakal a opíral se o něj. Zamračila jsem se.

Uslyšela jsem kroky blížící se ke mně. Zpanikařila jsem, že jsou to lovci a přišli si pro mě. Jako pro mé rodiče. Prudce jsem vstala, ale zamotala se mi hlava a skončila jsem znovu na zadku. Setřela jsem si slzy, abych alespoň viděla.

Obešla jsem strom, abych zjistila, kdo tam je. Celkem mě to překvapilo, protože tam byla Chi.
Dívala jsem se na ni. Oči měla celé červené. Doopravdy brečela. Zajímalo mě, co se jí stalo, ale vzmohla jsem se jen na to, abych ji pozorovala.

Překvapeně jsem zamrkala. Annie...? Kruci! zanadávala jsem v duchu. všechno jde naprosto do háje. "Proč tu jsi?" zeptala jsem se chladně a sklopila jsem hlavu, abych skryla tvář mokrou od slz.

Proč jsem tady...? "Šla jsem se projít." odpověděla jsem. Její chladný tón mě překvapil. Kousl jsem se do rtu. "Ale už bych měla jít zpátky..." zamumlal jsem a otočila se k odchodu.

Nechci, aby odešla! Ta myšlenka mě prudce přepadla a já k ní natáhla ruku, abych ji zastavila. Nakonec jsem ji ale zase svěsila. Ani jsem se jí nedotkla. Nemohla jsem. Stejně jako mě užíral pocit, že bych ji neměla nechat odejít.

Udělala jsem krok v před a pak se otočila. Neměla bych jen tak odcházet. Sedla jsem si naproti ní. "Jestli jde o lovce...Nejsou tady, jsem tu sama." poznamenala jsem do ticha.

"O to mi nejde..." špitla jsem.

"Aha." vypadlo ze mě. Zkoumavě jsem na ni pohlédla. Najednou mi došlo, že jsme se ani nepředstavili. "A omlouvám se, nepředstavila jsem se. Jsem Annie."

Pokývla jsem. "Jsem Chiaki." Představila jsem se taky.

"Moc mě těší." přitakala jsem zdvořile.

Pokývla jsem a znovu si sedla. "Mě taky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama