Forestville 4

25. ledna 2017 v 19:19 | Naoi |  RPG Forestville



''Hm...'' zamyslela jsem se. ''O nikom takovém ve spojitosti s vlky nevím. Vlastně vůbec nevím, že by se něco stalo za celých ... několik let.'' Snažila jsem vzpomenout, na cokoli, co by se stalo před dvěma lety. ''Vzpomínám si jedině na jednoho blbce, co prý odešel od rodiny, ale to s vlky nemělo nic společného...''

"Zapomeň na to, možná prostě utekl, hodně se s tátou hádali a nemohli se skoro snést. Ani nechápu, jak může brát takový..." Řekla jsem tiše. Možná to znělo trošku jako rozkaz, ale nemyslela jsem to tak.

Povzdychla jsem si. ''Jak říkám, vím tu jen o jednom blbci, co se tu jednou prostě najednou objevil, jinak nic. Pokud bys chtěla, mohla bych tě k němu dovést, třeba by to k něčemu bylo. Ví snad o všem, co se tu šustne, ačkoli je s ním domluva jak s tatarem,'' odfrkla jsem si a uhnula pohledem. Popravdě se mi ho nechtělo ani hledat, ale pokud by to chtěla, udělala bych to.

"To bys udělala? Ale vždyť se neznáme ještě ani celý den...." vypadlo ze mě. Překvapeně na mě pohledla a pak sklopila pohled k zemi. Čekala jsem na to, co řekne, ale asi minutu jsem se odpovědi nedočkala.
"Omlouvám se, jen..."

''V pořádku,'' usmála jsem se. ''Je to kousek odtud, klidně tam můžeme jít hned. Dneska by mohli být v dobré náladě na hosty,'' řekla jsem si spíš pro sebe a zabrala se do přemýšlení nad tím, jaká je pravděpodobnost toho, že mě nevyhodí.
"Fakt? " vyjekla jsem. "Ale mohli by..." tu být lovci, vlastně nemohli, měli v plánu jít úplně na jinou stranu. Alespoň podle toho, co jsem zaslechla. "Děkuju, kdyby to šlo, bylo by to super."

Pokývla jsem. Zhluboka se nadechla a vydechla. ''Potřebuju ale, aby jsi mě uposlechla, ať ti řeknu cokoli, jasné? Lovci nejsou jediní, če-... koho je třeba se obávat, takže když ti řeknu uteč, utečeš. Když ti řeknu, ani se nehni, prostě zůstaneš tam kde jsi. Nechci, aby se ti náhodou něco stalo.'' Pohlédla jsem jí do očí a v jemné vlně k ní poslala kousek své síly, na srozuměnou, že není radno mě neuposlechnout. Ne že bych ji chtěla vyhrožovat nebo tak něco, to vůbec.

Zasáhla mě slabá vlna síly, ale ignorovala jsem ji. Ne, že bych měla v úmyslu ji neuposlechnout. Zvláštní, většinou jsem lidi neposlouchala, říkali, že jsem pěkně tvrdohlavá a neopatrná. Ale vlastně jsem lidem často naslouchala. Akorát oni si o mém mlčení mysleli něco jiného.

Brala jsem to jako souhlas, otočila se a vyrazila hlouběji do lesa. Okamžitě mě doběhla a držela se blízko mě, abych se jí náhodou neztratila z dohledu. Pokračovala jsem tedy klidně dál. Občas jsem se jen zastavila, nasála vzduch a snažila se zachytit jeho pach, což se mi brzy podařilo a našla jsem jeho pachovou stopu, která nás vedla až k jeskyni, před kterou jsem se zastavila.

Netušila jsem, kam jdeme, tak jsem se pro jistotu držela blízko u ní. Párkrát začichala ve vzduchu, napadlo mě, proč to asi dělá a došlo mi, že větří něčí pach. Pak si pokývla, jakoby zachytila jeho pach a šli jsme rychle dál. Měla jsem, co dělat, abych s ní udržela krok. Došli jsme k velké jeskyni. Tušila jsem, že jsme na místě, protože se zastavila, jen na chvíli a pak zostražitěla, když udělala pár kroků dál.

Pro jistotu jsem nasála vzduch. Pach se ale nechal s ničím splést, jelikož jsem ho neměla ráda a v reakci na něj jsem kýchla. Můj vlk varovně vrčel. "Pomalu běž pryč a schovej se za nějaký velký strom." Mluvila jsem tiše. Ani jsem na nic nepohlédla, jen jsem upřeně a napjatě sledovala jeskyni.
Byl tam, tím jsem si byla jistá, ale jak mi bylo jasné, ne sám.

Udělala jsem, co mi poručila a rychle jsem se schovala za strom. sice jsem nevěděla, co je zač, ale, co když si mě všimne. Bylo by to možné? zároveň ve mě se strachem dívala i zvědavost. Někdo kdo by mohl vědět něco o tom, co stalo? Jaký ten člověk byl...?

Jakmile jsem měla jistotu, že je schovaná, jsem se přeměnila. Můj vlk byl tak napružený, že by byl schopný vběhnout do jeskyně a okamžitě začít bojovat, což jsem nemohla dopustit, takže jsem ho hodně krotila a jen čekala. Pár minut to trvalo, ale nakonec z jeskyně přece jen vylezla huňatý medvěd. Co mám dělat? Když mu ublížím, on se mnou nebude mluvit. Taky je ale možnost, že se mnou nehodlá mluvit tak jako tak a medvěda by na mě mohl schválně poslat.

Vykoukla jsem zpoza stromu a hned jsem se zase stáhla. Viděla jsem medvěda a před ním bílou vlčici, předpokládala jsem, že se přeměnila. Ale i v tom zlomku vteřiny jsem ve stínu jeskyně zahlédla postavu, jak to celé sleduje.

Pečlivě jsem si ho prohlížela a snažila se z té situace nějak vyhrabat. Snažila jsem se vůbec nehýbat, načež mě medvěd jen líně pozoroval. Můj vlk na něj chtěl zavrčet a ohnat se po něm, ale udřela jsem ho. Nakonec má snaha uzemnit ho přinesla úspěch a osoba, kvůli které jsme tam šli, vyšla z jeskyně a pomalu se k nám vydala.

Zaryla jsem nehty do kůry velkého kmene. Zhluboka jsem se nadechla. Vážně jsem čekala na něčí pokyn? Vypadalo to tak, ale s tímhle člověkem by si člověk asi neměl moc zahrávat. Spíš jsem to hádala, ale kdo by na vás sakra posílal medvěda.

Šel pomalu, líně, jakoby měl hromadu času. Chtěla jsem za to na něj zavrčet, zatímco vlk poslušně čekal. Nějak se to obrátilo, pomyslela jsem si. Zvedl ruce a stoupl si mezi nás. Mě a medvěda. Pohladil medvěda a pak se otočil ke mně. "Rád tě konečně poznávám, Chi."

"Rád tě konečně poznávám, Chi." ten hlas mě naprosto vykolejil, měla jsem pocit, že ho odněkud znám. Kousla jsem se do rtu, abych nevylezla zpoza stromu a nepodívala se na něj.

Zavrčela jsem. Jak to že mě sakra zná? Než jsem si uvědomila, co dělám, už jsem před ním stála ve své lidské podobě a kousavě vyslovila tu otázku. "A kdo by neznal tak skvělého betu, který se stará o celé okolí?" zeptal se s úsměvem. "Na to bude ale čas potom. Kvůli čemu jsi přišla?" Ohlédla jsem se ke stromu, za kterým byla schovaná a kývla na ni.

Její kývnutí bylo jen nepatrné, zase stála v lidské podobě. Vyšla jsem zpoza stromu. Viděla jsem, jak na mě dotyčný zůstal zírat. Sklopila jsem pohled dřív, než doputoval k jeho očím nebo než jsem si ho pořádně stačila prohlédnout.

"Mám na tebe pár otázek-" zarazila jsem se a všimla si jeho pohledu, který na ni upíral. V očích měl nevěřícný, až trochu bolestný pohled. "C-co tu děláš, Annie?" Annie? Pohlédla jsem na dívku za sebou. Takhle se tedy jmenuje? Měla jsem pocit, že bych měla odejít a nechat je osamotě.

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem se vydala k němu. Najednou mě popadl vztek. Prošla jsem kolem hnědovlásky až k němu a zabodla jsem mu prst do hrudí, teprve potom jsem se mu zadívala do očí, Naštvaně jsem ho bodla do hrudi, až trošku ustoupil. "Táta šel lovit, přidala jsem se, s tím, že bych vlkům nějak pomohla..." vysvětlila jsem celkem hlasitě a snažila se zastavit slzy. "Ty jeden pitomej parchante, na to co tady děláš bych se měla ptát já!" křikla jsem.

Že je to její ztracený bratr mi došlo hned. Vážně bych je měla nechat o samotě... Ustoupila jsem a pohlédla na medvěda, který nehnutě seděl a pozoroval dění kolem. Očividně dohlížel na něj. Nevím, co mě to popadlo... nebo spíše mého vlka, ale měla jsem najednou chuť se s medvědem porvat. Sedla jsem si na zem a raději mlčky jen přihlížela.

Měla jsem chuť ho praštit, chvíli na mě zaraženě hleděl a pak se najednou překvapeně pousmál. "Bývala jsi tak roztomile tichá." to mě dostalo. Vážně jsem natáhla ruku, abych ho praštila. "Myslel jsem, že lov nenávidíš." poznamenal klidně.
"Nesměj se!" křikla jsem a potom jsem zplihla a slzy se mi vyřinuly z očí. "Všechno je to jen kvůli tobě. Zmizel jsi a u místa, kde byly tvoje věci byl jen vlk, táta si teď myslí, že tě zabili vlci. " Slzy mi v proudech stékaly po tvářích. Ale nedokázala jsem ho uhodit. Protože se mi vybavili všechny ty chvíle, kdy byl mým starším bratrem. Byla jsem tichá a bála jsem se, šikanovali mě. vždycky mě chránil.

Měla jsem pocit, že se zblázním. V jednu chvíli jsem svého vlka dokonce neudržela a na medvěda na něj zavrčela, načež jsem si od něj vysloužila vyzývavý pohled. Vlk proti medvědovi, to znamenalo jedině smrt. Věděla jsem to, ale měla jsem potřebu se porvat s nějakým dominantnějším zvířetem. Ale stále jsem se držela, jelikož na to nebyla vhodná chvíle. Sourozenci se po dlouhé době spolu setkávají. Jenže co mi je po nich? pomyslela jsem si. Bylo to jen z podrážděnosti a taky proto, že jsem netušila, co mám dělat.

Chvíli jsem tam stála a brečela potichu. Pak jsem uslyšela jen jediné. "Omlouvám se." Jeho paže se kolem mě obmotali a přitáhl si mě do objetí. Vzlykla jsem. Zamlženým pohledem jsem se přes jeho záda zadívala na medvěda. Zdál se klidný, ale něco v jeho postoji mi připadalo vyzývavé. Odtáhla jsem se od bratra. Ne, že bych mu odpustila, ale ve vzduchu čpělo nebezpečné napětí.

Pozorně jsem medvěda pozorovala. Vstal a upíral na mě oči. Jedna má část v duchu radostně zavyla, ta druhá se cítila provinile, že jsem tím přerušila jejich rozhovor, jelikož se jejich oči teď upíraly na mě a medvěda.

Uvědomila jsem si, že ta atmosféra, kterou jsem cítila byla atmosféra, před bojem. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby spolu bojovali. Zdálo se, že bratrovi je to jedno. Nechápala jsem proč jsem to udělala, ale prostě jsem se odpoutala od bratra a vydala jsem se k medvědovi, Téměř zároveň jsem koutkem oka zahlédla, jak Ryuuzaki pohnul rukou.

Nesouhlasně jsem zavrčela a zavrtěla hlavou. Nemíchej se do toho, pomyslela jsem si prosebně a oplatila medvědovi vyzývavý pohled. Ten kluk, Ryuuzaki došel ke svému medvědovi. Viděla jsem jen jak pohybuje rty, něco mu říkal. Já se mezitím přeměnila a zavrčela. "Můžu ti zajistit, že tě nezabije, víc ale ne," řekl a usmál se. Sotva znatelně jsem vděčně pokývla hlavou a o víc se nestarala. Téměř veškerou kontrolu převzal vlk.

Zadívala jsem se medvědovi zhluboka do očí. Jeho pohled mi říkal, že jí nezabije, ale na moment se v jeho pohledu mihl zvláštní odraz krvelačnosti a divokosti. A právě porto jsem zůstala na svém místě, i když jsem vzadu slyšela vrčení, které vydávala Chi.
Neměla bych se bát, ale přece jen ten odraz se mi nelíbil. Pokud ji nezabije, hodně ji ublíží, mohla by na ty následky zemřít.

Zahlédla jsem pohyb, jak Ryuuzaki odvedl Annie pryč. Do bezpečné vzdálenosti. Teď už to bylo jen já a medvěd. Vycenila jsem zuby a hlasitě zavrčela. Medvěd se vzepjal na zadní nohy, otevřel tlamu a zařval. Opláceli jsme si pohledy. Začala jsem kolem ně kroužit a občas zaútočila. Ránu vždy odrazil nebo ji jednoduše ignoroval.
Zaměřila jsem se na jeho nohu a zakousla se do ní. Chmátl po mě prackou a prudce mě zasáhl. Odkutálela jsem se pryč a spíše překvapením zakňučela.

Když mě Ryuuzaji za zápěstí odtáhl do bezpečné vzdálenosti, i hned jsem se mu vytrhla. Otočila jsem se k němu čelem. "Nemysli si, že jsem ti odpustila, ale až se vrátím do tábora, nikomu o tom neřeknu. Chci vědět proč, takže..." Uslyšela jsem řev a pak zakňučení, okamžitě jsem se otočila. Od velkého medvěda, viděla jsem jen její část, hlavu a přední packy, ležela bílá vlčice, na boku měla velký šrám. To jsem si spíš typovala, viděla jsem jen jeho začátek.

Zvedla jsem se a hlasitě zavrčela. Neměla jsem čas se starat o svá zranění, ani jsem se o ně starat nehodlala. Teď mě zajímal jen medvěd. Vrhla jsem se na ně, očividně nepřipraveného, zahryzla se mu do nohy a trhla. Poraněné zvíře zařvalo a ohnalo se po mně. Tentokrát jsem se tlapě vyhnula a zahryzla se pevně do ní.

"Zapomeň na to, že je přerušíš." Ozval se za mnou Ryuuzaki. Cože? Jak to mohl vědět. Moje svědomí, říkalo úplně to samé, ale stejně. Odvrátil jsem se.

Byla jsem připravená kdykoli znovu zaútočit, ale medvěd se zarazil a zkoumavě si mě prohlížel. Jakoby zkoumal má zranění, ale nejen to... i můj psychický stav? Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila takových myšlenek, když medvěd znovu zaútočil. Viděla jsem, jak se jeho tlapa přibližuje, čekala jsem bolest, když do mě jen strčil. Jakoby hravě. Zaraženě jsem na něj koukala jako na zjevení, než jsem ňufla a oplatila mu to.

Znova jsem se ohlédla. Vypadalo to, že si spolu teď jen hrají. Pocítila jsem podivnou slabost a tak jsem si sedla na zem do tureckého sedu, kdyby se mi měli podlomit kolena. Sledovala jsem, jak do sebe šťouchali a ňafali, bylo to celkem komické.
"Fajn neudělám nic." řekla jsem.

Zavrčela jsem a kousla ho do přední tlapy. Jen lehce, abych medvědovi neublížila. Ten jen zabručel a setřásl mě. Když si na mě chtěl rádoby sednout, vyděšeně jsem zakňučela, stáhla ocas mezi nohy a pelášila pryč. Kdyby si na mě takový kolos sedl... Uslyšela jsem smích a otočila se. Ryuuzaki hladil zvíře a pobaveně mě sledoval. ''Neudělala by to, jen tě zkoušela. Musíš ji omluvit, ráda takové věci dělá. Navíc je přibližně ve stejném věku jako ty.'' Ona? Medvědice? Pořád se smál a já naštvaně prskla.

Seděla jsem na zemi a pozorovala je. Medvědice? Že jsem na to nepřišla dřív! vynadala jsem si v duchu a potom jsem vstala. Chvíli jsem se jen na Ryuuzakiho dívala. "Pořád jsi mi neodpověděl? Proč jsi to udělal?"

Svalila jsem se do trávy a zůstala jsem bez hnutí ležet, aniž bych se přeměnila. Jen jsem si olízala rány, které už se mi začaly hojit. Nakonec jsem vstala a opatrně došla k Annie. Neměla bych se do toho motat a to jsem taky neměla v plánu. Položila jsem si hlavu do jejího klína, lehla si a odpočívala.

"Nemá to žádný zvláštní důvod, prostě jsem chtěl odejít." řekl. To nebylo dobré vysvětlení, v jeho tváři jsem uviděla, že se snaží vyhnout odpovědi.

Dýchala jsem klidně. Cítila jsem Annieiny pocity, které se do mě zabodávaly, ale zůstala jsem dál klidně ležet a snažila se svůj klid alespoň trochu na ni taky přenést. Byla nevyrovnaná a neklidná, ne že bych nevěděla proč, ale jinak jsem jí pomoct nemohla. S bratrem si to musela vyřešit sama.

Opustil medvědici a vydal se ke mně. "Táta ti to nikdy neřekl, viď? To kvůli čemu jsme se hádali." táhle si povzdechl. "O čem to mluvíš?" řekla jsem.
"Kdysi našel mámu v lese, žila tady, v lese s vlky a zvířaty, daleko od města. Vlastně až kvůli tátovi tak zdomácněla. Celou tu dobu jsem toužil odejít, ale hádali jsme se s tátou. máma je přihlížela. Byla jsi ještě malá, když jsme se pohádali tak, až mě táta uhodil. Nemyslel to tak, tehdy jsem šel ven a potkal jsem jejich alfu." kývl směrem k Chi

Vzhlédla jsem. ''A ten mě pak dovedl k ní,'' řekl a láskyplně pohlédl na medvědici. Vstala jsem a raději poodešla, protože jsem nabyla dojmu, že bych mohla něco schytat. Ani nevím proč, byl to spíš takový pocit. Pohlédla jsem na Annie a sklopila pohled k zemi. Vím, že alfa se jednou o něčem takovém letmo zmínil, ale jinak se o tom nemluvilo. Já z toho navíc byla vynechaná, takže jsem o tom nic nevěděla.
I tak jsem však měla hlodavý pocit, jako bych snad za cokoli z toho, co se stalo, mohla já.

Klidně jsem se na Chi pousmála. I když jsem byla nervama takříkajíc v kýblu. "Pojď sem." pobídla jsem ji. Jemně jsem ji pokynula rukou. Pomalu, opatrně se ke mně vydala. Nemohla jsem uvěřit, že se známe tak krátce. Opět se mi uhnízdila hlavou v klíně a zastříhala ušima. Její pohled mi říkal, že má výčitky, chtěla jsem ji uklidnit a tak jsem ji hladit po zádech. Její srst mě trošku šimrala na prstech, ale bylo to celkem příjemné. Pohlédla jsem na medvědici. "Uhodil tě, myslela jsem...Jen, že by to vlastnímu dítěti neudělal." prohodila jsem nedůvěřivě.
"Ano, ale neudržel se, mamka mu to asi z lásky odpustila, ale od té doby jsem nemohl vydržet bez poznámek. Nejtěžší pro mě bylo opustit tebe, víš? Ale měl jsem pocit, že mě nějak najdeš. Měl jsem pravdu." vysvětlil mi to. Zvláštní. Pocit? Vážně? Nechtělo se mi tomu věřit, ale nějak jsem věděla, že mi nelhal a znala jsem svého otce, byl docela výbušný.

Ležela jsem a tiše poslouchala jejich rozhovor, což dost dobře nešlo. Annie mě jemně hladila a já málem nadšeně ňufla. Kdybych byla kočka, stoprocentně bych vrněla. Otřela jsem se o ni čumákem a olízla ji. Můj vlk si prostě dělal, co chtěl. Bylo to zvláštní. Vždycky jsem ho měla dokonale pod kontrolou a najednou jsem ho nedokázala krotit. Zavřela jsem oči a poddala se pocitu, který jsem neuměla popsat, ale naplnil mě pokaždé, když jsme byla poblíž.

"Jak bych tě mohla najít, jen tak?" poznamenala jsem prozíravě. Potom jsem se, ale zarazila. "Chceš říct, že jsme se měli setkat," ukázala jsem na ni. "Ale vždyť tě ani pořádně...no neznala." "vážně, neznala mě, ale tak nějak jsem to tak cítil. A myslím, že byste se stejně setkali, i kdybys mě našla sama." pohladil medvědici naposledy a vydal se ke mně.

Rozhodla jsem se jeho slova nijak nekomentovat. Dál jsem ležela a vnímala, jak mi těžknou víčka. Usínala jsem. Což bylo v tu chvíli snad i nejlepší. Rychleji by se mi zahojily rány a alespoň bych se nemusela trápit myšlenkami na to, co mě čeká, až se vrátím do úkrytu. Vzpomněla jsem si na alfu, který mi zakázal se s Annie sejít. Potrestá mě.

Ryuuzaki mi položil dlaň na hlavu a pocuchal mi vlasy. Neodstrčila jsem jeho ruku, i když jsem ještě byla naštvaná, tak nějak jsem ho chápala. Jeho ruka mě vždycky uklidňovala. Byla jsem za to ráda. Chi usnula. Nepřekvapilo mě, porvala se s medvědicí. Ryuuzakiho ruka opustila mé vlasy, když si sedal vedle mě. "Měla bys jít zpátky." doporučil mi. "Táta by mohl dostat podezření. O chi se postarám, věř mi." "Fajn, ale udělej to pořádně, ano? " "Neboj se."
Opatrně jsem si sundala Chiinu hlavu ze klína a položila ji na zem. naposledy jsem ji poškrábala za ušima, jen ňufla a spala dál. Vypadala vyčerpaně. Vstala jsem a oprášila si kalhoty. "Sbohem, bráško." řekla jsem a podobně jsem se rozloučila i s Chi. Medvědice se mě z nějakého důvodu rozhodla doprovodit. "Ahoj, Annie. Ještě se uvidíme." zavolala za mnou Ryuuzaki. Potom už jsem pokračovala a následovala medvědici, jako průvodkyni až k jezeru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama