Forestville 2

25. ledna 2017 v 19:15 | Naoi |  RPG Forestville



Uslyšela jsem hlasy, a proto jsem se otočila a šla jsem za nimi. Tušila jsem, že to byl John. Sakra, myslela jsem, že jsem k něčemu blízko. Cítila jsem takové ty vibrace. Nechtěla jsem se vracet, ale pro teď jsem neměla na výběr. "Grr." vypadlo ze mě, když jsem stiskl baterku pevněji. Trošku se mi třásla ruka.

Nějak se mi povedlo pomoct nastolit pořádek a uklidnit chaos panující v novém úkrytu. Nejmenší vlci, které jsem měla na starost, dokonce brzy usnuli a já měla o starost méně. Mohlo být něco kolem druhé hodiny ranní, dle mého odhadu. Všichni byli unavení a postupně se vydávali spát.

"Annie! " To volal John. Vlastně spíš křičel. Stal ke mě zády a spíše křičel jak na lesy. Došla jsem až k němu po hlase a tady jsem mu zaklepala na rameno s myšlenkou: Haló je někdo doma? Nahlas jsem však řekla jen. "Jsem tady." A nemusíš tak křičet...Dodala jsem v duchu.

V hlavní místnosti jsme zůstali jen já, alfa a pár posledních vlků, co už stejně byli na odchodu. Pohlédla jsem na něj, pohled mi oplácel a mlčky přikývl. Nebylo potřeba slov. Dokázali jsme přesně určit, na co ten druhý myslí. Úžasná výhoda vazby mezi alfou a ostatními vlky, zvláště pak alfou a betou. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se na odchod. ''Buď opatrná,'' ozval se za mnou ještě unavený, starostlivý hlas alfy.

"Je pozdě, utáboříme se kousek odsud." oznámil mi. Zavřela jsem hlavou. Znamenalo to, že žádného vlka nenašli. Taky to znamenalo, že je půjdou lovit ve dne. Kousla jsem se do rtu. Dělala jsem to často, stával se z toho zlozvyk.
"Fajn," řekla jsem mu na to.

Opatrně jsem vyklouzla z úkrytu a téměř neslyšně běžela do lesa. Teprve hluboko v něm jsem se zastavila a zhluboka se nadechla vzduchu. Oklepala jsem se, jako bych ze svého kožíšku chtěla něco smést a pak se vydala hlouběji do lesa. Byl to úžasný pocit být zase venku. Kousek ode mě se v křoví něco pohnulo, nadšeně jsem chvíli vyčkala v klidu a pak se vydala na lov. Králíka, podle mého odhadu. Nechala jsem lunu v úplňku, aby mě naplnila svou sílou a měla jsem co dělat, abych radostně nezavyla.

O třičtvrtě hodiny později jsem stála před postaveným stanem. Měla jsem ho pro sebe. Nervózně jsem pokulhávala nohou, když jsem sledovala ostatní, jak buď čistí zbraně nebo si povídají. Nakonec jsem se otočila a vyrazila jsem pryč.

Hrátky s králíkem mě brzy přešly. Potom, co jsem ho nechala snad desetkrát utéct, jsem mu konečně dala pokoj a vyděšené zvíře vzalo do zaječích. Vydala jsem se k jezeru Záskalák, napila se vody a lehla si do mechového porostu. Cítila jsem se skvěle. Přesně tohle jsem potřebovala. Tiše jsem spokojeně ňufla a na chvilku zavřela oči.

Než jsem se nadála, svítalo. Vrátila jsem se potichu do svého stanu a vlezla jsem si do spacáku. Zbytek noci jsem proseděl v tureckém sedu kousek od tábořiště. Byla jsem pěkně ve tmě, tak aby si mě nevšimli. Tátu zřejmě ani nezajímalo, kde jsem. Byl zklamaný, že nenašli žádného vlka.

Zůstala jsem tam dlouho, jelikož jsem usnula, tak až do rána. Abych se probrala, vrazila jsem hlavu do sněhu, ve kterém jsem se následně 'vykoupala' celá. Lepší než studená sprcha, pomyslela jsem si. Zakryla jsem za sebou stopy a raději se vydala do části, kde sníh nebyl. Zakrývat stopy jsem sice uměla perfektně, ale bylo to příliš nebezpečné. Lovci by si mohli něčeho všimnout.

Tiše jsem ležela ve spacáku, dokud jsem neslyšela zvuky vstávání. Teprve potom jsem vylezla ven a trochu si poupravila vlasy. Sáhla jsem po bundě a teprve potom jsem vyšla ven že stanu.
První byl vzhůru John. Vytvořil malý ohýnek a teď na něm ohřívá vodu. Na čaj. Pro všechny. Dělal to vždycky.

Líně jsem se pomalu potulovala lesem a hledala si nějakou výmluvu proto, abych se hned nemusela vracet zpátky. Jistě že jsem smečku milovala, ale určitá svoboda a pobyt sama v lese... Znovu jsem se zhluboka nadchla a nasála vůni stromů. Uvědomila jsem si, že mám hlad. Velký. Kousek ode mě se ozval šramot. Králík. A ten samý, co jsem ho předtím honila. Promiň, pomyslela jsem si trochu smutně a vydala se pro něj. Ale tomu se říká potravní řetězec.

Zhruba o půl hodiny později bylo celým tábořištěm začaly opakovaně ozývat dvě slova : Dobré ráno.
Vesměs jsem upíjel jen čaj. Většinu z nich jsem neznalá osobně ačkoliv Forestville nebylo žádné velkoměsto. Bylo to asi divné, ale bylo mi to jedno.

Prozkoumávala jsem pro mě nové území. Byla jsem tak ráda, za výbornou paměť, co se týkalo cest a nových míst. Najednou jsem se zarazila. Myslela jsem si, že se mi jen něco zdálo, ale ne. Někde něco bylo. Snažila jsem se zjistit co a tak jsem se to vydala najít. Hledání mě zavedlo až k lovcům. Respektive k jejich tábořišti. Vyděšeně jsem se rychle schovala a doufala, že mě nikdo nezahlédl.

Ozval se jasný a zřetelný výstřel. Netušila jsem odkud přesně přišel, a proto jsem polekaně odhodila hrnek s čajem a bálá jsem se podívat, co se stalo. Příčina výstřelu byla jasná, měla jsem strach, že sem zaběhl nějaký vlk. A bála jsem se, že ho trefili. Ten kdo držel pušku byl táta. "Byla to střela naslepo. Někdo nechal nezajištěnou pušku." prudce jsem vydechla. Ani jsem nevěděla, že zadržuju dech. Stali jsme tam, asi skupinka lidí, kolem táty a všichni jsme na něj zírali.

Tichounce jsem zakňučela a stáhla se pryč. Výstřel naslepo, ještěže tak. Schytala to jen má přední tlapa. Rychle jsem se vydala pryč. Trochu jsem pajdala, ale i tak jsem zvládla běžet. Snažila jsem se dostat k jezeru Záskalák. Když jsem k němu dostala, lehla jsem si a začala si ránu olizovat. Tentokrát jsem už bolestné kňučení tolik netlumila.

Opatrně jsem se vytratila z tábořiště. Daleko od táty a ostatních lovců. Šla jsem pořád dopředu. Sebou jsem si vzala nějaké pití a látku do tašky, to bylo všechno. Šla jsem rychle, myslím, že jsem chvíli i běžela. Nakonec jsem skončila u úplně jiného jezera. Netušila jsem, jak se jmenuje, ale Bylo menší, než jezero, u kterého jsme tábořili. A tam jsem u břehu zahlédla vlka (vlčici). Chvíli jsem na něj jen zírala, byl to ten vlk, kterého jsem špehovala. Právě kňučel a olizoval si tlapu.

Zavětřila jsem něčí pach a vzhlédla. Naproti mě někdo stál. Okamžitě jsem byla na nohou. Ignorovala jsem bolest v tlapě a postavila se do bojové pozice. Vrčela jsem na ni a byla připravená v případě nutnosti zaútočit. Měla jsem nehorázný strach.
Přála jsem si, aby to byl jen sen a já se vzbudila v teple, v úkrytu, u svého alfy.

Zvedla jsem ruce a dala je před sebe v uklidňujícím a zároveň obraném gestu. "Ahoj, " promluvila jsem váhavě. "Asi bych měla zmizet, ale ty máš zraněnou packu. Tak..."zavřela tak hlásite až jsem couvla. "Asi mi nerozumíš, ale chci jen pomoct, " ukázala jsem na postřelenou packu. "s tímhle." Vážně jsem neměla tohle v úmyslu, když jsem se vytratila, byl to momentální nápad.

Nechápala jsem, co to mele, ale bylo mi to jedno. Byla jsem zraněná, vyčerpaná a vnímala jsem, jak nepříjemně postupně ztrácím krev. Doufala jsem, že se mi náhodou nezamotá hlava. Dál jsem stála a vrčela na ni. Bála jsem se, že vytáhne zbraň, kterou s sebou měla a taky na mě střelí, ne-li rovnou zastřelí.

Sáhla jsem do kapsy a vytáhla jsem ven zbraň. Ještě víc zavrčela, ale já jsem polkla a mrkla jsem k jezeru. Potom jsem se napřáhla a zbraň zahodila. "Prosím, chci jen pomoct, nejsem jako oni, tak prosím."

Překvapeně jsem na ni zírala jako na blbce. Co to sakra dělá? Přestala jsem vrčet a svěsila ocas. Nepřipadala mi nijak nebezpečná. V hlavě jsem měla varovný hlásek, který mě varoval, že to může být past. Proto jsem nepřestávala být obezřetná a nedůvěřivá. Byla jsem však klidná. Stála jsem tak s myšlenkou, že pokud je to past, jsem ochotná zemřít, ale za žádnou cenu nesmí najít úkryt.

Viděla jsem, jak se její výhružná postoj mění na klidnější. Oddechla jsem si a uvolnila jsem se. Ani jsem si neuvědomila, že jsem tak ztuhla. Strach dělá divy. I když ne že bych se přímo bála. Jen mi po páteři přejel mráz. Zadívala jsem se jí do očí a našla jsem tam jakousi rezignaci. Nadechla jsem se a udělala krok, přitom jsem sáhla pro látku, kterou jsem si sebou bůh ví proč brala a pomalu jsem udělala další krok vpřed.

Trhla jsem sebou, když se začala přibližovat, ale přinutila jsem se zůstat na místě, ačkoli na mě instinkty řvaly, ať uteču. Rozhlédla jsem se kolem, nasála vůni z okolí a snažila se zachytit případné pachy lovců. Ale nikde nic. Překvapeně jsem se pohledem vrátila k ní a překvapeně ňufla, jelikož stála přímo přede mnou. Tentokrát už jsem o kousek doopravdy couvla.

Zarazila jsem se. Myslím, že se snažila najít lovce. "Nejsou tady." zašeptala jsem , když ucouvla. "Neví o tom, že jsem se vypařila pryč." měla jsem chuť jí říct ještě hodně věcí. Netušila jsem, kde se to ve mně bralo. Opatrně jsem natáhla ruku před její čumák. Riskovala jsem nepěkné kousnutí, ale kupodivu tam jen stála a zírala na mě. Myslím, že chtěla utéct.

Chvíli jsem ji jen trochu nedůvěřivě pozorovala, než jsem k ní popošla a čumákem se jí otřela o nataženou dlaň. Znovu jsem se mírně odtáhla a tentokrát se čumákem otřela o látku, kterou držela. Pohlédla jsem na ni a bolestně zakňučela. Postřelenou tlapu jsem dala blíž k ní a olízla si ji. Nespokojeně jsem pozorovala svůj sněhobílý kožíšek potřísněný mou krví.

Sledovala jsem, jak si olízla packu a pak jsem opatrně netáhla a uchopila ji. znova bolestně zakňučela, proto jsem ji pustila a vydala jsem se k vodě látku namočit, potom jsem se vrátila zpátky a pečlivě jsem jí čistila ránu. Slabě přitom kňučela, ale jinak to nešlo. Čistou packu jsem pak látkou obvázala a pro jistotu tam udělal dva uzly.

Vděčně jsem ji olízla a ňufla. Pohladila mě a já si k ní přitulila. Jakákoli nedůvěra se vytratila, nebála jsem se jí. Nebyl důvod. Kdyby mi chtěla ublížit, nebo dát lovcům, už by to dávno udělala. Nechápala jsem jediné - proč mi někdo z rodiny lovců pomáhá. Chtěla jsem se jí zeptat, ale bylo mi jasné, že takhle mi neporozumí. V duchu jsem si povzdychla. Snad budu mít někdy šanci se jí zeptat. A oplatit jí to, pomyslela jsem si.

Hladila jsem ji, abych ji uklidnila, ale po pár minutách se z toho stal jakýsi příjemný zvyk. Chvíli jsem ji i škrábala za ouškama. Byla jsem ráda, že mi věří. Nesmírně ráda, vždycky, když jsem je sledovala, chtěla jsem se k ní zkusit přiblížit, ale smečka by mě hned nepřijala. Byla bych hrozba.

Smutně jsem se od ní odtáhla. Měla bych se vrátit, pomyslela jsem si. Musím jít za alfou a taky si nechat ránu řádně ošetřit. Pohlédla jsem jí do očí. Nechtělo se mi odtamtud, od ní. Bylo mi s ní příjemně. Cítila jsem se klidná a uvolněná. Jako bych byla s alfou apřece trochu jinak. Packou jsem udělala do země menší rýhu směřující ke mně a otočila jsem hlavu směrem z lesa. Pochybovala jsem, že tomu porozumí, ale chtěla jsem to aspoň zkusit.

Chvíli jsem ne na ni jen dívala a pak jsem konečně pochopila, co se mi snaží říct. Musí odejít, ale nechce se jí. To, že nechce mi bylo jasné, protože se ještě nezvedla. Poškrábala jsem ji za ušima a ještě jednou pohladila. "Jen klidně běž." pobídla jsem jí tiše, už byl taky čas, abych se vrátila.

Nechtělo se mi ji opouštět. Odhodlala jsem se tedy k něčemu, co nás klidně mohlo nepěkně ohrozit a odhalilo to část našeho tajemství, ale riskla jsem to. Věřila jsem jí a cítila, že o tom nikomu neřekne. Nebo jsem v to alespoň doufala. Došla jsem v zasněžené části, ve které nebyly stopy a tlapkou začala velmi neohrabaně psát. Přála jsem si, aby to šlo přečíst. Uvidíme se ještě? zněla otázka ve sněhu a já stáhla ocas a tiše zakňučela. Nedokázala bych odejít s vědomím, že už se nikdy nesetkáme.

Pozorovala jsem jí, jak kousek poodešla, tak, kde nebyli packy ve sněhu ě něco začala psát. Nechápala jsem, jak vlk může umět psát, ale postavila jsem se a šla si to rychle přečíst, než to zmizí. Stálo tam: UVIDÍME SE JEŠTĚ? Zamračila jsem se pohlédla na ni. Ona vážně umí psát? Nechápala jsem to. "To netuším." polkla jsem." Ale asi ano, jen tě prosím, nepřibližuj se k tábořišti. Táta je fanatik, nechci , aby nějakého vlka tentokrát zastřelil." poprosila jsem ji. "Sejdeme se zase tady? "

Poslouchala jsem ji a pak přikývla. Zahladila jsem slova i stopy a packou ukázala na místo u jezera, kde jsme se setkaly. Pohlédla jsem na ni a usilovně přemýšlela, jak jí naznačit čas. Bezradně jsem to nakonec vzdala a doufala, že s něčím přijde ona. Navíc jsem usoudila, že bude stejně lepší, když čas určí ona. Netušila jsem, kdy bude schopná se zase od lovců vzdálit. Pozorovala jsem ji. Očividně mě chápala, za což jsem byla šťastná.

"Zítra ve stejnou dobu?" podle jejího pohledu, potřebovala, abych určila čas já. Mohla jsem kdykoli. Táta moc dobře věděl, že se lovu nezúčastním, a John taky ne. Bude na mě muset dohlednou v tábořišti. ňufla a to jsem vzala jako souhlas.

V duchu jsem se usmála. Došla jsem k ní, ještě jednou ji vděčně olízla, co nejlépe za sebou zahladila stopy a vydala se rychle pryč. Cítila jsem její pohled, ale neohlédla jsem se, abych byla schopná odejít. Do úkrytu jsem to vzala pro jistotu obloukem. V něm mě čekalo světlo, teplo a vlci.

Sledovala jsem ji, dokud se z ní nestala jen silueta a nezmizela mi z očí, potom jsem se vrátila zpátky do tábořiště. Nechtělo se mi tam, ale neměla jsem jinou možnost. Mohli by mě začít hledat a to by nebylo zrovna super, když jsem byla s vlkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama