Ztracené vzpomínky

20. prosince 2016 v 16:58 | Naoi |  Jednorázovky


Výkřik. Náraz. Tříštění skla. Dalších několik nárazů. Ostrá bolest. Krev. Tma.
Ležím v nemocnici a otupěle se dívám na své ruce. Třesou se mi při jakékoli námaze. Nic v nich ještě moc dlouho neudržím, ale prý je zázrak, že jsem vůbec naživu a navíc tak brzo vzhůru.
Všechno co vím, je z vyprávění ostatních, jenže nikdo z nich nebyl na tom místě, když se to stalo, a já si nic nepamatuju. Prý jsme s přítelem jeli na výlet. Bylo to naše výročí a on mě chtěl vzít na jedno místo, kde jsme měli strávit příjemné odpoledne. Jen my dva.
Jenže po cestě se stala nehoda. Opilý řidič nezvládl řízení a ač se Sam (můj přítel) snažil seč mohl, srážce zabránit prostě nešlo.
Zatímco já se probrala, on byl stále v kómatu. I přesto že jsem na tom tedy 'lépe', odnesla jsem to více. Má sice nějaké šrámy a pár zlomenin, já dopadla mnohem hůře.
Jak říkám, prozatím ani nic déle než pár vteřin neudržím v ruce. Musím mít neustále někoho u sebe, kdo se o mně postará.
Co se mé paměti týče, pamatuju si všechno krom posledních tří let. Nevím proč, ale mám pocit, že to byly tři nejzásadnější roky a já musím zjistit, jak.

Jednoho dne, kdy už jsem byla schopná i vstát a vydržet větší námahu, aniž bych omdlela, mě přenesli na vozík a vzali mě k Samovi na pokoj v naději, že si na něco vzpomenu. V hlavě jsem však měla snad ještě větší prázdno a hlodavější pocit, že je na tomhle celém něco špatně. Že potřebuju zjistit, co se stalo.
Byla jsem si jistá, že to úzce souvisí se Samem a být pro mě v jeho blízkosti ve mně vyvolávalo jen úzkosti, takže mě odtamtud museli vzít brzy pryč.
Když mě uložili zpět do mé postele, zůstaly se mnou v pokoji jen matka a nejlepší kamarádka. Prý. Ani na ni jsem však neměla žádné vzpomínky.
Matka pak odešla a zůstaly jsme tam jen my dvě. Její milý, přívětivý a starostlivý úsměv, který nasadila v matčině přítomnosti, zmizel. ''Nemysli si, že to nevím. Určitě jsi to byla ty, kvůli komu se to stalo. Pamatuj, že tvé tajemství je pevně v mých rukou a kdykoli by mi mohlo omylem proklouznout skrz rty.'' Mluvila tiše, klidně, jedovatě.
Otevřela jsem ústa, že něco řeknu, ale předběhla mě.
''Zničím tě!'' Pronesla skrz zatnuté zuby. ''Nechápu, proč jsi to sakra přežila. Kéž bys tam umřela, nebyly by s tebou zbytečné problémy.'' Došla ke mně a nenávistně se zamračila. Prohlížela si hadičky, kterými jsem byla napojena na přístroje. Odfrkla si a odešla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama