V inkvizičním měřítku

20. prosince 2016 v 17:02 | SilentScream |  Jednorázovky


Tóma (Tomas) Šíma x Laca (Ladislav) Valenta


Tiše se vytratil z domu, přeběhl ke stodole a od ní už se dal do běhu. Neohlížel se a ani se nezdržoval tím, jestli ho někdo nesleduje. Byl už na tohle noční vytrácení se pryč zvyklý a věděl, že v tuhle noční dobu všichni spí. Nikdo nemá zapotřebí hlídat mladého blbce, co má potřebu vždycky večer zdrhnout a téměř den co den se vystavovat nebezpečí.
Běžel sprintem lesem, přeskočil potůček a bez zastavování běžel dál.
Po několika minutách téměř na okraj lesa na druhé straně. On už tam na něj čekal. "Jdeš pozdě..." řekl vyčítavě. "Měl jsem strach, že tě už..." hlas se mu zlomil.
Na nic nečekal a objal ho. "Jsem v pořádku. Eliza jen nemohla usnout a tak mi to trvalo trochu déle," vysvětlil omluvně vyšší. Byl i o trochu starší. Celkově byli naprosté protiklady. Odpovědí mu bylo jen tiché pokývnutí. Pevně ho objal a něžně políbil. Menší osoba v jeho objetí si ho k sobě pevně přitiskla a mírně se chvěla. "Už je dobře..." špitl mu konejšivě do ucha. "Pojď, půjdeme k jezírku, co ty na to?" usmál se na něj.
"Um..." přikývl, chytil ho za ruku a pomalu se vydali k jezírku uprostřed lesa. Sedli si a mlčky se dívali na hladinu vody mírně zčeřenou jemnými poryvy větříku, v níž se odrážel nádherný svit měsíce. Oba na chvíli nad tou krásou zatajili dech.
"Nejraději bych tu navždy zůstal. Jen tu seděl, díval se na tu krásu a nechal čas plynout...." špitl.
"To zní sice pěkně, ale brzy bys měl hlad. A navíc se pomalu blíží zima, umrzl bys," řekl vyšší.
"Blbče..." urazil se menší, dal mu ruku na tvář a prudce ho odstrčil.
"Co je? Jen ti říkám pravdu," bránil se on a znovu se posadil.
"No právě. Vždycky mi zkazíš veškerou krátkodobou radost. Vím, že je to blbost, ale jen jsem... jen jsem chtěl..." rozechvěl se a začal vzlykal.
"Já vím. Promiň...." objal ho a přitiskl si ho k osobě. "Bylo by to skvělé," špitl mu do vlasů. "Přál bych si, abys byl v bezpečí."
"Setkáme se v ráji," řekl menší velmi sarkasticky.
"No my určitě ne,"řekl vyšší taky sarkasticky a oba se rozesmály.
"Druhý nejhorší hřích po sebevraždě," pronesl menší typickým hlasem kazatele, jehož kázání musel trpět skoro každý den. Zachvěl se. "Mám strach, Tómo," špitl a snažil se tolik netřást.
"Nemusíš se bát, ochráním tě. Před vším a přede všemi. Nedovolím, aby ti nějak ublížili."
Mladík na něj pohlédl, měl v něj naprostou důvěru. Více se k němu přitiskl a políbil ho. "Jen se bojím, že by to někdo mohl zjistit," přerušil ho polibek. Dravý, hladový, plný nedočkavosti.
"Už o tom nemluvme," řekl Tóma s jakýmsi důrazem v hlase. "To teď není důležité. Nejdůležitější je, že tě chci. Teď hned," olízl mladšímu ušní lalůček, který následně skousl.
"Au-ngh," z úst mladšího vyšlo táhlé zasténání.
Tóma mlask a pro sebe se usmál. Zaměřil se na krk osoby ve svém náručí, zahrnul ho polibky a jemnými kousanci.
"T-Tómo..." vzdychal. "Nedělej to, všimnou si toho..."
"Chceš po mně, abych přestal, když to řekneš tímhle tónem?" zeptal se starší výsměšně, ale uposlechl. Přece jen... mohl by si toho někdo všimnout, což by jim způsobilo značné potíže. Povzdychl si a pohlédl na unaveně vypadajícího mladíka. "Hádám, že dnes nebudeš chtít ani to, že?" zeptal se a zhluboka si povzdychl.
Upřely se na něj mladíkovi krásné modré oči. "Pokud mě tu zase nenecháš do rána..." řekl naoko uraženě, ale nakonec se k němu jen natiskl a zašeptal: "Vem si mě."
Tóma mu pohlédl do očí a mírně kývl. Byl překvapený. Když jeho mladší partner nechtěl, nebo byl unavený, nic s ním nehlo. Využil tedy toho, že se mu sám nabídl.
Mladík s k němu otočil čelem, políbil ho a rukama mu sjel po hrudi až ke slabinám. Tóma tlumeně vzdychl. "Laco."


Tóma si lehl a na jeho hruď se zhroutil vyčerpaný Laca, který měl zavřené oči zrychleně oddechoval.
Starší si ho prohlížel. "Měl by ses jít umýt," řekl. Tělo obou bylo pokryto kapkami potu a po nohách mladšího stékala průsvitná tekutina. "Někdo by si toho mohl všimnout," rýpl si do mladšího, která na tyto věci vždy tolik dbal. Odpovědí mu bylo jen zamručení. Laca jeho poznámku ignoroval. Byl příliš vyčerpaný.
"Laco?" zeptal se Tóma tiše a líbl ho. Zívl a hodlal tam s ním v objetí zůstat ležet.
V dálce se však ozval čísi hlas a dupot těžkých bot. Oba v tu ránu byli na nohou... Rychle se oblékli a nevěděli, co dělat.
"Tómo?" ozvalo se. Tóma se otočil na vyděšeného Lacu a pokynul mu, ať se schová za skupinku keřů a stromů, které byly velmi blízko sebe. Mladší se tedy rychle běžel schovat a Tóma si sedl a zůstal u jezírka.

Brzy k němu došel jiný mladík, který byl však narozdíl od Lacy vysoký a statný se širokými rameny. Ono.... Lacu byste za určitých okolností, s jeho drobnou postavou, mohli splést s dívkou.
"Přece jen si to ty," řekl a sedl si vedle Tómy. "Co tu pohledáváš? Špásuješ tu snad s nějakou devčicou?"
"Kop tě kůň do hlavy či co?" odpověděl Tóma. Oba se zasmáli. "Co tu pohledáváš ty?"
"Toulám se, přemýšlím nad děvčicema. Zvlášť nad jednou," řekl zasněně.
"Nekarabničíš snad?" optal se Tóma škádlivě, aby zahnal jízlivost ve svém hase. Chtěl být sám se svým Lacou.
"Už né," odověděl on vážně. "Pro Petronku bych se vzdal všeckého."
"Petronku?" zeptal se pro jistotu. "Hm..." vybavil si Petronu. Byla jedna z nejlepších děvčat v okolí. Práce zastala za dva a byla i (na místní poměry) pěkná.
"Nemoh by ses za mě přimluvit u její máti?" Tóma to chvíli zvažoval.
"Jo, to bych moh," řekl jakoby o nic nešlo.
"A co ty, Tómo. Máš vyhlídlou ňákou děvčicu?"
Tóma jen samolibě zavrtěl hlavou. "Eště jsem nenašel tu pravou."
Mladík se na chvíli zamyslel a pak na něj pohlédl. "Ty, Tómo. Víš, jen mě napadlo... po oukolí se roznáší divné řeči. Že prý konáš věci proti boží vůli."
Tóma nazvedl obočí. "Co tím myslíš?"
Mladík si odkašlal. "Šak víš... nemáš moc zájem o děvčice..."
"Kdo přišel s takovou kravinou?" vyprskl Tóma smíchy, ačkoli mu uvnitř bylo úzko. Pomyslel na Lacu, pro kterého by udělal cokoli. Mladík se taky začal smát. "Já věděl, že je to blbost! Né že bych o tobě někdy pochyboval..." snažil se z toho vykroutit. "Promiň, cítím se kvůli tomu špatně."
Tóma nad tím jen mávl rukou a usmál se. Uvnitř ho však hlodaly výčitky, že lže a smutek, že o tom nikomu nemůže říct.Kdybys tak věděl...


Mladík odešel a Tóma po ujištění, že už ta není ani on ani nikdo jiný, se vydal k Lacovi, který se pomalu ani neodvažoval dýchat.
"A mám tě! Ladislave Valento!" Laca vyděšeně nadskočil a rozplakal se. Schoulil se do klubíčka a jen plakal naříkal.
Tóma ho objal a přitiskl si ho k sobě. "Pšš," konejšivě mu šeptal uklidňující věty.
"Tómo?" vzhlédl s uslzenýma očima. "Ty zmetku!" začal ho zahrnovávat nadávkami a pěstmi mu bušit do hrudi, než se znovu schoulil do klubíčka.
Tóma ho přiměl, aby se mu podíval do očí. "Laco, teď mě dobře poslouchej. Kdyby se cokoli stalo - padlo nějaké podezření nebo cokoli. Uteč! Neohlížej se na nikoho a na nic a prostě uteč. Je ti to jasné?" zeptal se důrazně,
Laca zavrtěl hlavou. "A co ty?"
"Na mě se neohlížej. Prostě uteč. Musíš se za každou cenu zachránit, ano?" Ticho. "Ano?" zeptal se důrazněji.
Laca neochotně přikývl a nešťastně se mu schoulil v náručí.
"Hele, nespi. Musíme jít domů," vzal ho a pomalu ho vynesl z lesa.
U posledních stromů ho postavil na nohy. "Domů už budeš muset po svých." Dal mu polibek na rozloučenou a sám se vydal domů.


Laca při nedělní mši byl zaprvé unavený z noci strávené v lese, zadruhé z té zimy dostal rýmu a bolela ho hlava a zatřetí byl myšlenkami úplně jinde, což způsobilo, že dostal rákoskou po ruce. Pak už se neodvážil nedávat pozor. Vždycky byl jedním z nejpozornějších, takž pro něj rána rákoskou byla velmi ponižující. Označila ho za 'neposlušného'.
Z kostela se tedy vymotal s rýmou, třeštící hlavou, červeným otiskem na ruce, který bolel a v naprosto mizerném rozpoložení. A to byl jen začátek.
U kašny byl shluk snad všech lidí z blízkého okolí. Zahlédl tam i Tómu, načež s k němu okamžitě chtěl vydat, ale Tóma, který si ho také všiml, zavrtěl hlavou na znamení, ať zůstane tam, kde je
Co se děje? Laca se zmateně rozhlížel po všech okolo, ale všichni vypadali zmateně a očividně netušili, co se děje. Znovu pohlédl na Tómu, který nejen že mu nevěnoval pozornost, ale dělal, jako by ho vůbec neznal. Tómo... pomyslel si sklesle.
Doprostřed davu vešel jakýsi muž. Dav okamžitě umlkl. "Dostala se k nám informace, že v tomto místě s děje něco naprosto bezbožného a nechutného, co je hodno odporu, odmítnutí a trestu. Pohybují se zde osoby se sklony k homosexualismu, jejím praktikám a nechutným orgiím." Muž mluvil silným hlasem, ze kterého mrazilo.
V Lacovi po jeho slovech hrklo a málem se mu do očí nahrnuly slzy.
Kdyby se cokoli stalo.
'Kdyby se cokoli stalo - padlo nějaké podezření nebo cokoli. Uteč! Neohlížej se na nikoho a na nic a prostě uteč.' V hlavě mu zněla Tómova slova, ale věděl, že teď to nejde. Jen by se prozradil. Ale copak na tom záleží? Prozradím se tak jako tak.

Mezi lidmi se ozýval šepot. Vnímal jejich nevěřícné pohledy a obavy, protože bylo jasné, co to znamená - před nimi stál inkvizitor a pokud se nikdo nedozná, schytají to všichni. Lacovi se stáhl žaludek. To není dobré...

"Potřebujeme jediné - jména minimálně dvou osob. Stačí, když nám řeknete cokoli podezřelého, čeho jste si na komkoli všimli." Lidé se nedívali po sobě, ale vesměs měly pohledy upřené na muže ve středu davu, nebo na zemi. Bylo jasné, že každý přemýšlí, na koho to hodit, aby to sám neschytal. Všichni měli strach. Strach, který byl téměř hmatatelný. Laco se roztřásl, sevřel ho svíraví pocit, že se na něj všichni lidé tlačí a měl tendenci se z davu prodrat a utéct.
Bál se, že na něj někdo ukáže. Že ho někdo udá. A s ním Tómu.
Kruh, který vytvářeli lidé, začali uzavírat muži s dlouhými tmavými hábity a kapucemi nasazenýma na hlavě. "Máte teď možnost. KDO je to?" zeptal se muž uprostřed burácivým hlasem. Lidé se zachvěli a pár nejmenších dětí se rozplakalo. Laco si představil, jak mučí a ubližují těm malým dětem a nakonec je zabíjí. V krku měl knedlík.
Klidně by se to mohlo stát. Kvůli mně. Protože bych se nepřiznal a tím uvrhl na celou vesnici bolest, utrpení a smrt. Rozechvěle se chystal zvednout ruku a dobrovolně se přiznat, když se strhl povyk. Někdo ho předběhl. Nechápavě se rozhlédl, kdo to byl. Zalapal do dechu. T-to ne... Prosím ne. Nedělej to. Tómo! Chtěl na něj zakřičet, ale nezmohl se na nic.
Muži se k němu vrhli, okamžitě ho svázali a odvlekli ho doprostřed davu.
"Pohleďte na tvář ohavného kacíře, který zaslouží jediné. Smrt!"


Laca stál ochromeně na místě. Dav, který se najednou začal rozcházet ho strhl na zem, kde zůstal sedět. Nevěděl kolik času uplynulo od chvíle, kdy se Tóma přiznal. Nepamatoval si od té chvíle nic.
Pomalu se zvedl, aby ho v další sekundě někdo tvrdě srazil na zem. Laca vyjekl a vyděšeně vykřikl. Osoba mu zacpala ústa a Laca zavřel oči s myšlenkou, že od Tómy získali jeho jméno a teď ho dostali. "Pss!" zasykla mu osoba do ucha. T-Tó...?
"Změna plánu. Neutíkej, chovej se naprosto normálně. Pomáhej doma, choď vypomáhat na pole, do kostela. Jako normálně. Zapomeň na mě, Laco." Ruka z Lacových úst zmizela a on pohlédl na svého milence.
"Tómo, proč jsi to udělal?" Žádná odpověď. Tóma se jen mlčky zvedl a rozběhl se pryč.
"Tómo!" Laca se za ním rozběhl a chytl ho za paži. "Neopouštěj mě..." vzlykl.
"Laco, ty blbče! Pusť mě! Musíš pryč." Tóma ho prudce odstrčil. "Musel jsem to udělat, abych vás ochránil. Všechny. A teď už běž. Utekl jsem jim, jen abych s tebou mohl mluvit. Tak už mazej! Nehodlám dovolit, aby tě dostali!" Řekl a rozběhl se pryč.
Lacovi nohy se pohybovaly samy. Utekl do stodoly, kde se zhroutil do slámy. Rozplakal se a brzy vyčerpaně usnul.



Dny pomalu utíkaly. Všichni pomalu zapomněly na to, že by v jejich vesnici kdy nějací inkvizitoři byli. Samozřejmě to bylo proto, že se snažili zapomenout na všechen strach, který se s tím pojí. Zdálo se, že zapomněli i na Tomase Šímu, který v jejich vesnici taky ještě před pár dny byl.
Laca netečně pokračoval ve svém životě. Pomáhal doma, staral se o zvířata ve stodole. Když bylo málo práce, chodil vypomáhat na pole a poctivě chodil do kostela. Dělal jakoby nic, ale uvnitř se cítil znechuceně. Byl znechucený lidmi ve vesnici, inkvizicí, mšemi,... Ale hlavně byl znechucený sám sebou. Dělal, jako by Tóma, jeho někdejší milenec, nikdy nebyl...
Hlavou mu probleskla představa Tómy, ležícího na tvrdé, chladné zemi. Mrtvý. Na těle s jasnými známkami mučení.
Pohlédl na hrábě ve svých rukou. Na ruce mu dopadaly slzy. Zavřel oči a vzpomínal na svého drahého Tómu. Na Tómu, který se kvůli němu naučil mluvit způsobem, jakým mluví jen výše postavení - šlechta, církev.
Laca jako malý pracoval u šlechtičny. Ona vesnice měla problémy už dříve a jedním z nich byl, když způsobili oné šlechtičně určitou ztrátu. Celá vesnice si to měla odskákat. Nicméně, nakonec za ní poslali malého Lacu, který to měl odskákat za všechny. Laca se u ní však během svého tamějšího pobytu naučil mluvit jinak než nářečím. Aby mu Tóma udělal radost, naučil se to také. A teď se kvůli němu vzdal i všeho, co kdy měl, a svého života...
Laca pevně sevřel hrábě a tiše zašeptal: "Promiň mi to Tómo. Snad se aspoň v tom pekle spolu setkáme..."
Na podlahu začaly dopadat kapky krve. Krve přibývalo a vytvořilo kaluž, do které se skácelo bezvládné tělo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama