Not strong enough

20. prosince 2016 v 17:01 | Naoi |  Jednorázovky
Pohlédl jsem na skupinu, která se kolem mě semkla. Sakra! zanadával jsem v duchu a couvl. Zarazila mě chladná zeď, načež jsem znovu v duchu zaklel. Slepá ulička. Věděl jsem to, ale jakmile jsem do ní vběhl, nezbylo mi už nic jiného, než couvat a dostat se až k chladné zdi, která ji ukončovala.
Došli ke mně a uslyšel jsem jejich výsměšný smích, jelikož zahnali svou oběť do kouta. Mě. Já byla ta oběť. Já který jsem k ním dřív patřil.


Srdce mi vynechalo pár úderů a já zděšeně zaryl prsty do chladného kamene za mnou. Proč tam není najednou nějaký tajemný průchod? Třeba do Narnie, nebo kamkoli jinam, pomyslel si a v naději se ohlédl. Nic tam však nebylo. Jen kámen.
Vylézt jsem nemohl, na to byla zeď moc vysoká a já příliš neobratný. Sletěl bych dřív než bych se vůbec pokusil vylézt. Zní to směšně? V mém případě spíše realisticky. Bohužel.
Došel ke mně první, vysoký blonďák, a zasmál se. ,,Ale copak? Že bychom svoji mušky konečně chytli do pasti?''
Snažil jsem se zadržet v hrdle vyjeknutí, ale i tak mi to trochu uniklo, i když jen tiché. Myslím, že to dokonce všichni přeslechli, načež jsem pak došel k závěru, že se mi to jen zdálo a opravdu jsem to v sobě udržel. Jak jsem pak ale zjistil, on to zaručeně slyšel.
Došel ke mně a ostatní se jako jedna velká vlna taky ke mně posunuli blíž. Cítil jsem, jako bych měl v břiše sevřenou pěst. Bylo mi těžko a měl jsem pocit, že se vším tím napětím snad pozvracím. On mě chytl za bradu a prudce mi s ní trhl. Tiše jsem zasykl a za mnou se ozval tichý smích ostatních.
,,Copak?'' zeptal se. Natiskl se na mě svým tělem, naklonil se k mému uchu a tiše zašeptal: ,,Miluju, když jsi vyděšený.'' Ucho mi následně olízl a hrubě skousl. Překvapeně jsem sebou trhl, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. ,,Víš, že máš pořád šanci,'' pohlédl mi do očí jakoby v naději, že se podvolím. Jistě by to pro ně bylo mnohem jednodušší, ale já jim to zaprvé nehodlal zjednodušovat a zadruhé... byla by to ode mě hnusná zrada. Ať už se ke mně choval jakkoli, nezasloužil si zradu. Ne on.
Podíval jsem se mu výsměšně a vzdorovitě do očí. ,,Ani omylem.'' Olízl jsem si smyslně rty a naznačil mu tak, že mi jimi neunikne jedna jediná informace a že si má políbit.
Očividně ho to rozčílilo, ba přímo rozzuřilo. ,,Jak chceš!'' vyštěkl. ,,Ale budeš toho hořce litovat. A stejně se to dozvím.'' Hvízdl na ostatní za sebou a ti mě okamžitě obklíčili. Jako bych snad do té chvíle měl šanci utéct.
Veškerá bojovnost a hrdinství mě okamžitě opustilo. V duchu jsem zaúpěl a natiskl se na zeď úplně. Co jen to šlo. Jeden z nich, co stál nejblíž mě si olízl rty a zaúpěl. ,,Hm, čerstvé maso.'' Rukou mi přejel po holé hrudi, jelikož mi někdo vyhrnul triko. Snažil jsem se odtáhnout od jeho velké teplé dlaně, ale moc to nešlo. Dlaň zmizela a nahradila ji pěst, která mě do místa, po kterém mi přejel, prudce a silně udeřila. Kdyby mě pevně nedrželi, tak že jsem neměl pomalu šanci se jakkoli pohnout, zlomil bych se v pase a skončil na zemi.
,,Copak je broučku?'' zašeptal mi někdo do ucha. ,,Neříkej, že už máš dost? Zábava ještě ani nezačala.''
Někdo mě popadl za vlasy a praštil mi s ní o zeď. Na chvíli se mi zatemnělo před očima, než jsem byl opět schopný něco kolem vnímat a vidět před sebou jeden z jejich obličejů, zkřivených nechutným potěšením. Očividně si to všichni užívali. To, že já trpěl. Ale věděl jsem, že tohle je jen začátek. Střípek toho všeho, co mě ještě čeká. A bylo mi jasné, že tentokrát už tu nebude nikdo, kdo by mi pomohl. Ne jako tenkrát. Ne jako tehdy, když mě zachránil on. On. Hrdlo se mi sevřelo a najednou mi bylo do pláče. Prosím, odpusť mi, ať se stane cokoli...
Někdo, kdo mě držel za vlasy, se mnou prudce škubl a mysl se mi naprosto vyjasnila. Cítil jsem, jak mi po hlavě něco stéká a domyslel jsem si, že jde o krev. Na místo, ze kterého vytékala, mi přistál letmý polibek. Cítil jsem dotyk mé kůže s něčími rty. Rty nahradily zuby a ucítil jsem bolest, jak mě někdo kousl.
Tak to pokračovalo dál. Za každý dotyk, pohlazení, polibek (,...) následovala bolest. Způsobená čímkoli, kýmkoli. Takovéto trýznění postupovalo postupně níž a níž po mém těle. Odnesla to hlava, obličej, krk, ruce, hruď, obě bradavky,... snad každá část mého těla. Od pasu nahoru. Trýznění bradavek jsem ještě nějak zvládl, jelikož jsem byl při smyslech jen napůl, ale čím se blížili víc k mému pasu, tím víc jsem se cítil přecitlivělý.
Zastavili se u mého podbřišku a já sebou začal zmítat, abych nějak zmírnil vzrušení a zbavil se horkosti, kterou jsem cítil, ať už jsem si to chtěl nebo nechtěl připustit. Horkost, která sálala z mého těla, a zaplavovala mou mysl.
,,Začínáš si to užívat, broučku?'' zase ten hlas. Ten tón. Nutilo mě to zasténat. Nemohl jsem to nijak zastavit nebo utlumit. Nemohl jsem se nijak ovládat. Dostali mě přesně do toho stavu, kdy jsem přestal ovládat své tělo. Smysly jsem sice vnímal okolí i to, co se dělo kolem, ale tak nějak... jinak. Dost těžko se to popisuje. Asi jako byste byli zhulení a přesto úplně jinak.
Do tohohle stavu jsem se dokázal dostat jen skrze bolest a slast. A on to věděl. Věděl to zatraceně dobře. Jak jinak, když jsme byli dlouhodobě milenci. Náruživí milenci. Jenže teď se karty obrátili a on teď hodlal využít všechno, co o mně věděl, aby mě zničil a tím zničil i ho. Věděl jsem to, ale jakmile jsem byl takhle mimo, nemohl jsem nic moc dělat...
Vnímal jsem, jak mě pevně drží několik rukou a svírají mě tak, abych se nemohl skoro vůbec hýbat. A hlavně se bránit. Což bych nezvládl ani normálně. Rozdíl mezi 'normálně' a teď byl v tom, že teď jsem byl... mimo, normálně by to bylo ze strachu.
Všechno šlo pak už nějak rychle. Se zděšením jsem si jen stačit uvědomit: Děje se to znovu. Znovu to budu muset zažít. Znovu...
Blonďák ke mně došel a krutě se usmál. ,,Nejraději bych ti řekl, že to budu já, ale to by sis pak mohl vyložit jinak a pak by to nešlo podle našeho plánu,'' prohlásil tiše rádoby smutně, ale úlisně se pak zasmál.
Jeho místo nahradil někdo jiný a já nevěděl, kam dřív s očima, abych se na něj nemusel dívat. Do jeho očí, naplněných zvráceným potěšením a touhou, divnokou, zvířecí. Ucítil jsem jeho zkoumavé prsty a následně prudkou bolest. Nemusím říkat kde. Vykřikl jsem a ještě víc se zahrabal do onoho stavu. Tento ale ovládal on. Řídil ho podle sebe. A podle něj mělo mou mysl zaplňovat jediné - bolest. A potupa. Ponížení. Pocit zrady. Mé tělo teď patřilo jim. Mohli si s ním dělat, co chtěli.
Zacpali mi něčím ústa, to však neznamenalo, že jsem si nevyřval plíce. Vyřval. A nemohl jsem pak dlouho mluvit. Ale to na trochu jiné vyprávění. V tu chvíli jsem vnímal jen nekonečnou bolest a hlodavý pocit, že až tohle skončí a on se o tom dozví. Skončil jsem.
Nevím, kolik z nich si mě vzalo, než 'skončilo' mé utrpení. Když odcházeli, byl jsem při všech smyslech a do omdlení daleko. Blonďák se ke mně ještě za chodu otočil se slovy: ,,Sbohem, broučku, ještě se uvidíme.'' a poslal mi vzdušný polibek.
Nezíral jsem otupěle do země, ani nebyl na pokraji tmy. Seděl jsem, rukou se zapřel o zeď, posadil se a pak se konečně rozvzlykal, čehož jsem brzy taky nechal, jelikož mě bolelo i pitomé polykání, div ne dýchání a takhle to bolelo jen víc.
Ne že bych si zasloužil něco jiného než bolest...
Znovu jsem si lehl, přivřel oči a sledoval, co se děje přede mnou, respektive co se dělo asi po půl hodině ničeho. Všude panovalo ticho a klid, než se objevili oni. Nevzhlédl jsem, jen jsem dál ležel a s přivřenýma očima koukal před sebe. Zaslechl jsem, jak někdo zděšeně vyjekl a měl jsem tendence se zasmát, ale kvůli bolesti jsem to nakonec neudělal.
Došli ke mně, někdo z nich mě vzal do náruče a nesl pryč. Zavřel jsem oči a nechal se odnášet. Pryč. Netušil jsem, kdo přesně to je, nebo kam mě to nesou, ale bylo mi to jedno. Stejně bych to nedokázal řešit. Ne v tu chvíli. Kdy jsem byl tak zničený. Fyzicky zničený.
To pro mě byl nejhorší trest. Psychicky jsem byl v pohodě, bylo už začátku jasné, že jo, ale fyzická bolest. To jsem nikdy nezvládal. Zadržel jsem dech a počítal. 1, 2, 3,... 45, 46, začal jsem se dusit. Tendence nadechnout z nedostatku vzduchu narůstala, ale ignoroval jsem to...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama