Nejsme na tom stejně

20. prosince 2016 v 17:03 | SilentScream |  Jednorázovky
Popravdě tohle ani není tak moc povídka, jako spíš filozofování a krutá pravda zabalená to nadbytečných slov, aby to neznělo tak blbě, suše a nevímjakještě a dalo se to považovat za povídku.
Jde o to, že když si myslíme, že další lidé jsou na tom stejně jako my a tudíž bereme jako samozřejmost, že nám porozumí, nemusí to být tak úplně pravda a nebo si i přesto nemusíme rozumět. My nebo ten druhý nemusí porozumět našim pocitům, naší bolesti a trápení...


Nepamatuju si, co se stalo po tom, co jsem omdlela, netuším ani, jak jsem se dostala domů, probudila jsem se nicméně ve své posteli.
Posadila jsem se a rozhlížela kolem. Nakonec jsem si jen povzdychla, znovu si lehla a zachumlala se znovu do deky. ''Aspoň mám zase na čas klid,'' řekla jsem se pro sebe vesele.
Trpět samomluvou jsem začala docela nedávno, tak dva roky zpátky, tudíž ve svých čtrnácti. Duchy jsem ale viděla vždycky, co jsi jen pamatuju. Už odmalička. Netuším proč.
Nikdy jsem si nepřipadala jako médium, nebo někdo s velkou mocí, jak to bývá v těch všech filmech, nebo i rádoby profesionálních textech na internetu z 'důvěryhodných zdrojů'. Fakt? Zajímalo by mě, kde je sebrali. A... no, vlastně ani ne.
Nikdy jsem nikoho jako já ale nepotkala, takže je možné, že jejich schopnosti jsou odlišné od mých a tudíž na všech těch žvástech a výmyslech může být přece jen pravda.
No, v mém případ to bylo ale hodně zvláštní. Viděla jsem sice duchy, ale nikdy mi to nijak nezasahovalo do osobního života nebo tak, že bych s nimi měla problémy. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, ale nebylo proč, mně to nevadilo a nikdo si nikdy ničeho nevšiml.
Navíc jsem vždy viděla jen jednoho a to do té doby, dokud jsem mu nepomohla. Poté zmizel a já pár dní žádného neviděla, dokud se neobjevil další.
Nijak mi to život neztrpčovalo a aspoň jsem měla dobrý pocit z toho, že pomáhám zemřelým.

Byl den jako kterýkoli jiný, zbývaly mi ještě tři dny do toho, kdy se měl objevit další duch, takže jsem zatím neviděla nic nadpřirozeného.
Šla jsem zrovna do školy, když jsem ho uviděla. Kluka, v mm věku, dřepěl, díval se na něco na zemi a mluvil. Byla jsem moc daleko, takže jsem nic neslyšela, ale bylo mi jasně, že je jako já. Na zemi před ním jsem totiž nic neviděla, ale on ano. Po chvilce váhání jsem sebrala odvahu a rozběhla se k němu. ''Hej ty,'' vzhlédl, vstal a chystal se odejít. ''Počkej! Chci s tebou mluvit.''
* * *
Mluvil jsem zrovna s malým démonem, když mě vyrušil dívčí pisklavý hlásek. Vzhlédl jsem, vypadala sice stejně starý jako já, ale... Vstal jsem a rychle se vydal na odchod. ''Počkej! Chci s tebou mluvit.'' Doběhla ke mně, ale nestihla zastavit, uklouzla jí noha na listu a spadla na mě. Na zemi jsme skončili oba a já jí věnoval naštvaný pohled.
''Dávej si kruci pozor!'' vyjel jsem po ní a snažil se alespoň trochu očistit si školní uniformu.
''P-promiň mi to, ale byla jsem tak šťastná, že jsem konečně potkala někoho, kdo je na tom stejně jako já,'' řekla a málem samým nadšením poskakovala.
''Stejně? Co tím myslíš?'' Nazvedl jsem pochybujíc o jejím psychickém stavu obočí.
''Ty je taky vidíš, viď?''
Ona - radostně naladěná. Já - přešlý mrazem. ''Hele, jen si občas povídám sám se-'' snažil jsem se to zachránit.
''To je v pohodě, taky si často povídám sama se sebou,'' vyjekla ještě nadšeněji. ''No, ale to je jedno. Ty je taky vidíš, viď? Viděla jsem, jak sis s jedním povídal.''
''Jo? Tak mi řekni, kde teď stojí,'' založil jsem si ruce na hrudi. Začínala mi lézt pořádně na nervy. A musel jsem jít do školy, tak jsem se jí potřeboval zbavit.
''Ehm...'' Bezradně se rozhlížela kolem. ''Víš, já je teď nevidím,'' špitla.
''Jasně. Běž domů, dej si ledovou sprchu, prospi se a když to nepomůže, zajdi za cvokařem.'' Než si to stačila pořádně uvědomit, už jsem byl několik metrů pryč. Běžel jsem a doufal, že za mnou nepoběží.


Škola skončila a já se vydal domů. Po cestě mě ale zastavila opět ta holka. ''Hele, promiň, ale nemám na tebe čas,'' odbyl jsem ji rovnou a prošel kolem ní.
''Jak můžeš říct něco takového, když jsme na tom stejně?'' vyjekla tím svým pisklavým hláskem, až mě z toho rozbolela hlava.
''Stejně? Nejsme na tom ani trochu stejně!'' Otočil jsem se k ní čelem. ''Slyšel jsem o tobě od jednoho démona. Vidíš v omezené míře duchy. Vždy jednoho a pak dlouho nic. Nemysli si ani omylem, že jsem na tom stejně. Já duchy nevidím. Vidím, slyším a cítím bohy, bůžky a démony. A skoro každý z nich se mě pokouší zabít. Pořád si myslíš, že jsme na tom stejně?'' Věnoval jsem jí pohrdavý pohled. ''Uhni mi z cesty.''
Vydal jsem se pryč. Dívala se za mnou nevěřícně a myslím, že se rozbrečela. Odfrkl jsem si. Vůbec na tom nejsme stejně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama