Živoucí město

27. listopadu 2016 v 13:33 | SilentScream |  Jednorázovky


Ani nevím, proč jsem taková. Asi se ve mně něco zlomilo.
Říkám a dělám věci, které říkat a dělat nechci. Skoro jakoby ve mně byl někdo jiný. Někdo zlý.
Ale vím, že jsem to já. Ničí mě to. Všechno. Všechno to špatné kolem se do mě vpíjí jako benzen. Rychle, neslyšně, se smrtelnou přesností. Až do srdce.
Má mysl už je otrávena dlouho. Ale už i zničené srdce, které doteď nakřáplo při každém sebemenším poškození kvůli vnějšímu světu, se dává tou zlou, temnou hmotou dohromady. A až se bude zocelené... Až se to stane...Budu taková už navždy.
Zlá. Otrávená. Jedovatá.
A otrávím i ostatní jedem, který mi poteče z očí, vzduchem který vydechnu a který vdechne někdo jiný. A pokusí-li se někdo nahlédnout do mého nitra k srdci,, najde bezednou propast, která ho stáhne.
A pokusí-li se mi porozumět, jeho mysl bude stejně zhýralá jako ta má.
Na tohle není lék. Je jen cesta pryč a vrchol - sebevražda či šílenství. Či nekonečné zlo.
Volím raději smrt, než abych žila s vědomím, že (z)ničím život dalším. Než s vědomím že je připravím o rozum či život.
Ale možná je otráví někdo jiný a má chyba to tedy nebude. Jak bych to pak ale zjistila? Stejně bych si myslela, že to byla má vina.
Byla bych jen víc smutná, podrážděná a zlá a otrávila bych daleko více lidí.
Tohle je al nejspíš přesně to, co chce. Co potřebuje.
Slabé jedince kteří tomu pomohou ke splnění cíle - šířit a být šířen.
Nechci se na tom podílet, ale zbývá mi něco jiného? Když jsem v područí samotného zdroje?
Snažím se od toho oprostit, ale je to nemožné. Do té doby, kdy budu tady se nic nezmění.Nehledě na cokoli a kohokoli. Ani má smrt nic nezmění...
Už ale vážně nevím, jak tomuhle městu uniknout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama